Dnešní den v lázeňském hotelu v Karlových Varech připomínal spíš bláznivou estrádu než tiché útočiště pro unavené duše. Jsem tu na odpočinku sice už je mi šedesát, ale komu to vadí? V zrcadle člověk stejně vypadá tak, jak se cítí. Chystám se na večerní posezení, holím se. Ještě bych si vzal kravatu v lázních se přece chodí slušně, zvlášť ve věku, kdy na noční kluby už sotva pomyslím.
Najednou do pokoje vrazila žena, kterou by snad dokázal vystihnout jen František Ringo Čech s paletou v ruce. Typ ideální na seminář Co tvoří ženu jen ukazovat a popisovat jednotlivé části. Měla na rtech červenou rtěnku tak zářivou, až to bolelo do očí Takovou by nosila inkvizice na inspekci. Vypadala, že si stojí za svým a poznala, že se dnes večer nikam neschovám.
Doktor Nemeček? To je štěstí! Zrovna vás potřebují dole v ordinaci. Technická pracovnice veze do procedur těžce nemocného, náš kardiolog odjel na kongres a infarkt přece nikdo v noci neplánuje. Ale náhoda přála a vy jste tu! Zjevně neměla v úmyslu přijmout zamítavou odpověď, v očích planula jistota mistra světa. Rozhodl jsem se, že odpor je zbytečný. U téhle dámy nebyla diskuse místem pro slabé povahy.
V ordinaci narazím na technickou pracovnici (řekněme slečna Květka), která obchází nosítka a šíleně nervózně kouká, jako by šlo o operaci srdce ve válečném lazaretu. Na stole leží muž s vousem jak z učebnice evoluce, vypadá jak starší žák s hlavou z tvrdého dřeva. Něco si mumlá o růži, růže tam růže sem, Květka se směje: Myslí, že je v květinářství!
Sestra ve svetru s obrovskou sněhovou vločkou na břiše měří tlak a děsí mě: Sedmdesát na padesát, doktore, ještě chvíli a nemusíme řešit nic. A dodává, že v kartě má běžně sto osmdesát na sto. Nevím, kdo by tu měl panikařit dřív. Celou místností se line napětí jak v závodní stájí před startem.
V tom slyším, jak sestra začíná vzlykat. Zmateně opakuji otázku co se děje? Prý je jí pacienta líto. To mi nedává dobrý pocit… Pokusím se převzít velení: Je potřeba adrenalin. Víte, kde je? Čím to podat? Ale ona vzlyká a už opírá hlavu o zeď. Beru injekční stříkačku sám.
Když to vidí Květka, málem omdlívá ona. Takovou jehlu asi ještě nikdy neviděla, měla hrůzu v očích jak kočka před sprchou. V koutě sestra pořád brečí. Přemýšlím, jestli by nebylo nejrozumnější jim oběma jednu vlepit, protože emočně jsou už v jiné dimenzi, ale co kdyby to zafungovalo až příliš efektivně?
V duchu povoluji veškeré zábrany, najdu místo na hrudi a injekci vpravím. V tu chvíli Květka padá na zem. To je mi ho líto, pláče sestra dál a já už začínám křičet: Kde je čpavek? Co tu vyvádíte za divadlo?! Ta situace mi připadá absurdní, už nevím, kdo je pacient a kdo zdravotník.
Těžkou stolní lampu ve stylu Jan Hus káže lvovi o zdraví (vskutku pět kilo litiny) už bych s gustem použil jako výchovný prvek, ale rozmyslím si to. Musím nastolit pořádek.
Klid! Kázeň! Správný postup! zvedám hlas. A v tom se muž na nosítkách oči zavřené, obličej bledý posadí, jako by se probudil ze zlého snu. Sestra ho přimáčkne zpět, vatičku s čpavkem hledá v kredenci.
Zatímco tahám Květku za nohu zpátky k pohovce a popadám druhou sestru, podupává mi v hlavě zoufalost z pohledu na scénu připomínající Kocoura v botách v české nemocniční verzi. Pacientovi na nosítkách lítá ruka jako hadr, sestra mu sedá na prsa, nosítka praskají. Musím ji stáhnout, vata jí trčí z nosu, druhá má sukně až k bradě, oba sedí vedle sebe jak znavené husy.
Najednou se pacient zase nadzvedne, stále se zavřenýma očima, a otáčí hlavu směrem ke Květce, která předstírá, že omdlela na zemi. Chvíli vypadá, že tu všichni vypovědí službu.
Pak, tiše, povídá muž: Prosím vás, už mě neléčte. Stačilo. Vysvětlím vám to A spustí svou zpověď. Prý je celoživotní hypotonik. Před sněžením vysává, při bouřce ho průvan poválí z jednoho rohu místnosti do druhého. Za normálních okolností má tlak, který spíš zavdává důvod k pití dobré kávy než k lékařskému zásahu. Jediné, co mu pomáhá, je někdy silné espresso. Ale určitě ne lehnout si pod pečlivě vyživenou sestru s řetězem korálků velikosti kulečníkových koulí.
Když se probral, čekal, že na něj v toaletě počká jeho žena Růženka a nebude rozumět, proč místo ní museli pohřeb řešit u něj.
Tím jsem sám zpytoval svědomí Růžena lítá po toaletách, já čtu v kartě: Růžena Květoslavová. Vybavuji si, jak jsem sem jel přes půl Česka s myšlenkou, že bych mohl někoho zajímavého poznat Tak tahle představa mi právě navždy zmizela.
Ukazuji kartu sestře, ta na to: To je karta co koukáte? Z nosu jí kouká vata.
Ale to není Růžena Květoslavová, to je Květoslav Růženko nebo tak nějak! podotýkám už dost nešťastně.
Jako lékař jste to měl poznat, utrousí sestra stroze.
K čemu je vám karta, když neumíte číst? šeptám rozzlobeně, ale pacient už vysvětluje: Moje žena je tady, nesla jí kefír, teď šla na záchod a nechala tu kartu. Udělalo se mi špatně, technická pracovnice mě naložila na nosítka a tímto jsem prošel. Ale už jsem v pořádku. Teď se cítím tak dobře, až se bojím, že kdybyste mi ještě jednou dali čpavek, vylezu na střechu a pozdravím všechny kolemjdoucí. To byl zážitek!
Když odešel zpět za paní Růženkou s kefírem, sestra uťukla: Však my tu vlastně dnes vůbec nebyli, pane doktore Chtěl jsem jí něco říct, možná vytáhnout tu lampu, ale předběhla mě:
Já teď vezmu Květku a odejdeme potichu
Takto skončil můj den v lázeňském hotelu. Nikoho jsem nepoznal, na večírek už jsem stejně neměl chuť. V hlavě se mi pořád honí otázka, jaké všechny má případy na svědomí české lázeňství a kde leží hranice mezi medicínou a šílenstvím.
