Pavlíku, prosím tě! Já už fakt nevím, co mám dělat, voda mi teče proudem, sousedy vytopím, a ta semetrika dole mě snad sežere zaživa! Klepou se mi ruce, ani nevím, kde je hlavní ventil! ozývalo se z telefonu tak ubrečeně a naléhavě, že to šlo slyšet až ke mně přes celý stůl, byť Pavlův mobil nebyl ani na hlasitý odposlech.
Jarmila položila pomalu vidličku na talíř. Ozdobné cinknutí příboru na porcelán v tichu její útulné kuchyně znělo jako zvonění na začátek dalšího kola zápasu, do kterého byla vržena už třetí rok. Naproti seděl její muž, Pavel, a provinile si kousal ret, střídavě hleděl na vychládlý králík na smetaně a svítící displej telefonu.
Kláro, klid, mumlal do mobilu. Který ventil myslíš, pod dřezem, nebo na toaletě? Zavři hlavní přívod.
Já ho nemůžu najít! Pavlíku, přijď, prosím! Bojím se, že je to vařící voda! Všichni tu nejsou doma, mám strach!
Pavel se na Jarmilu podíval. V jeho očích bylo to známé zoufalé prosebné gesto, které Jarmila znala až hanba dobře.
Jaruš…? povídá, ale nedokončil. Klára Znáš ji, v technice úplně ztracená, prostě jí to nejde. Musím tam.
Jasně, že musíš, odpověděla Jarmila klidným hlasem a skrývala vnitřní bouři. Vždyť přece dneska nemáme výročí. Večer jsme snad neplánovali dva týdny. A já přece netrávila v kuchyni tři hodiny. Jen jeď, Pavle, zachraň Kláru. Bez tebe je ztracená.
Ale Jarko… Pavel vyskočil, vzal klíče od auta a už letěl ke dveřím. Jsme přece kamarádi od školy! To není na dlouho, dám to tam do kupy, hned jedu zpátky. Hoď to do trouby, ať to nezchladne.
Zabouchly se dveře. Jarmila zůstala sama v bytě, který byl plný vůně slavnostní večeře… a hořkého zklamání. Přistoupila k oknu a pozorovala, jak Pavlovo auto mizí ve tmě.
Klára. To jméno viselo nad jejich manželstvím jako stín. Kamarádka z dětství, spolužačka, “skoro jako kluk” Pavel používal všechny možné výrazy. Objevila se v jejich životě zničehonic po rozvodu a od té doby z něho neodcházela. Nejdřív šlo o drobné prosby: převézt gauč, něco zapojit, něco opravit. Pavel s dobrým srdcem a zlatýma rukama rád pomohl.
Jenže s jídlem roste chuť. Prosby Kláry připomínaly přírodní pohromu: jednou prasklá pneumatika, jindy polička v koupelně spadne, nebo potřeba smontovat skříň, protože je všude bordel, už se to nedá vydržet. Vždy to ovšem bylo právě v době, kdy měla Jarmila s Pavlem vlastní plány.
Jarmila nebyla žárlivá hysterka. Dobře chápala kamarádství. Ale její ženské tušení ji varovalo, že tu nejde jen o pokažené kohoutky. Klára byla pohledná, nanicovatě bezbranná, hovořila s muži jako s polobohy a skvěle ovládala roli bezradného děvčátka. Pavel se pokaždé vžil do role ochránce a nabyl pocit hrdiny.
Jarmila odklidila večeři do lednice. Hlad ji přešel. Pavel dorazil po třech hodinách. Špinavý, promáčený, ale evidentně spokojený.
Zvládnul jsem to! Fakt by to tam vyplavilo půl baráku, šlo to přes sifon. Musel jsem běžet ještě do nonstopu pro těsnění. Klára byla vyděšená, málem omdlela, dala si kapky.
Aspoň čajem tě odměnila, podotkla Jarmila a předstírala četbu knížky.
Jasně, a ještě mě pohostila koláčem. Upekla štrúdl. Pozdravuje tě a omlouvá se, že zkazila večer.
Štrúdl pomyslela si Jarmila. Zatímco měla doma potopu a nevěděla, kde je ventil, pekla v troubě koláč? No to je výborné.
Nahlas už nic nedodala. Hádat se nemělo smysl Pavel by ji hned obvinil z tvrdosti a nesmyslné žárlivosti. Musí na to jinak, rozhodla se. Příště pojede s Pavlem zachraňovat Kláru osobně.
A příště přišlo až podezřele rychle. To v sobotu, kdy měli v plánu vyrazit na chalupu. Počasí nádherné, v kufru rozložené maso na gril. Jarmila si představovala, jak budou s Pavlem sedět na verandě a užívat si teplo máje a skleničku vína.
Pavlův mobil zazvonil zrovna, když nakládal pytel uhlí. Jarmila zvážněla. Ten vyhraněný tón zvonění vyhrazené jen pro Kláru poznala okamžitě.
Ano, Kláro? Cože, jiskří to? Fakt? Je z toho kouř? Hm, raději na nic nesahej, vypni pojistky v předsíni! Dobře, za chvíli jsem tam.
Zavěsil a provinile se na Jarmilu pousmál, jak tam stála s truhlíkem petúnií.
Jarko, hele
Výpadek zásuvky? přerušila ho.
Horší. Rozvodná skříň jiskří, prý smrdí celá chodba. Klára má strach, že vyhoří. Elektrikář městského podniku v sobotu rozhodně nepřijede, a soukromníci si řeknou majlant a přijedou bůhví kdy.
Jo tak, pronesla Jarmila s klidem a položila truhlík. Takže chalupa padá?
Ale ne, zaběhneme tam, já na to kouknu, když bude něco většího, zavolám pohotovost, když drobnost, opravím. Je to skoro po cestě. Zdržíme se chvilku, hodina maximálně.
V pořádku, kývla Jarmila. Jedeme spolu.
Pavel ztuhl.
Ty? Proč? Však elektrikář rozhodně nejsi. Zůstaň doma, jsem hned zpátky.
Ne, Pavle. Jedeme na chalupu oba. Cestou zajížďka ke Kláře, ty opravíš a pokračujeme. Sedět doma a čekat se mi nechce. A vůbec, dlouho jsem Kláru neviděla, ráda ji zase pozdravím.
Pavel se ošíval, ale už nemohl ustoupit. Sedli do auta. Cestou byl nervózní, bubnoval na volant. Jarmila si držela klid, ačkoli v sobě byla napjatá jak pružina.
Klára je přivítala v saténovém župánku, sotva zakrývajícím stehna, a se svěžím make-upem. Ve chvíli, kdy spatřila vystupující Jarmilu, skřívily se jí rty v nevoli, oči zablikaly, ale vzápětí překryla rozmrzelost přeslazeným úsměvem.
Jaruško! To je překvapení! Já tu takhle rozčepýřená a splašená teatrálně uhladila už tak perfektně učesané lokny. Jen pojďte dál, Pavlíku, ty jsi můj zachránce, tak pojď hned od předsíně to bzučí a prská!
V chodbičce opravdu slabě páchlo spálenou izolací. Pavel si hned vyhrnul rukávy, vytáhl z kapsy šroubovák s měřičem.
Ty tu budeš stát? Pojď na kafe, sednem si v kuchyni, chlapi zatím pracují, kuňkla Klára a chtěla Jarmilu odtáhnout od předsíne.
Zůstanu tady, odsekla Jarmila. Třeba bude potřebovat pomoct s lampičkou nebo držet svítilnu.
Lampičku? smála se Klára. Pavlík je moula, ale taky borec, ten opraví i poslepu, že Pavlíku?
Pavel se v rozvaděči radši hrabal dál a jen něco zamručel.
Kláro, proč jsi nehledala havarijní službu přes bytové družstvo? Fungují nonstop a při zkratu přijdou hned, podívala se na ni Jarmila.
S těmi se nedomluvím! Přiženou špinavé chlapíky, udělají bordel a vynadají mi, Pavlík je mnohem milejší a šikovnější, jemu věřím!
No, Pavlík měl dneska místo šroubováku držet grilovací jehly. Jeli jsme na chalupu, připomněla Jarmila.
Promiň, já pořád všechno zkazím, Klára se skoro rozplakala. Sama ženská je v domácnosti ztracená, všude všechno padá, máš štěstí, že máš doma chlapa, Jaruš!
Za čtvrt hodiny už měl Pavel hotovo.
Byl to prodřený kontakt, vyčistil jsem to a napnul. Ale bude to chtít koupit nový jistič.
Pavlíčku, nemohl bys mi ho pořídit a vyměnit? Dám ti peníze, přitulila se k němu a opravovala neviditelný smítek z ramene.
Pavel nemůže, odvětila Jarmila za něj. My teď opravdu spěcháme na chalupu. Příští víkend máme lístky do divadla. Zavolej elektrikáře, Pavlík ti na papírek napíše, co koupit.
Klára se na Jarmilu podívala s chladnou nenávistí, pak se ale obrátila zpět na Pavla:
Aspoň si dejte kávu! Mám vaše oblíbené větrníky.
Jsme najedeni, děkujeme, usekla Jarmila, vzala Pavla pod paži a vydala se ke dveřím. Jedeme, máme časový plán.
Po cestě ven si Pavel úlevně oddychl, ale začal hned Kláru hájit:
Jarko, proč jsi tak chladná? Vždyť to myslí dobře.
Myslí dobře? Akorát ti leze po krku, pavouku. Fakt to nevidíš? Ty župánky, pohledy Opravdu hledá pomoc, nebo spíš pozornost?
Přeháníš, jsme přece kamarádi Vždyť jsme jako bratr a sestra!
Jako bratr, co opraví zásuvku, píchne u skládky a pohladí po egu. Perfektní bratr.
Dojeli na chalupu, ale pachuť v duši zůstala. Jarmila věděla, že to není konec. Klára jen tak nepovolí. Líbí se jí cítit moc a vidět, jak cizí chlap běží na lusknutí prstu.
Přišlo to za dva týdny. Pavel byl na služební cestě, měl se vrátit v pátek večer. Jarmila už chystala slavnostní večeři, těšila se na něj. O šesté Pavel volá:
Jaruš, já se trochu zdržím. Vracím se do Prahy, ale Klára volala… prý průšvih.
Jaký zas? Meteoritu má na balkoně?
Koupila si těžkou garnýž, chtěla si ji pověsit sama a spadla jí na nohu. Prý ji bolí, nemůže chodit, garnýž leží prostřed obýváku. Prosí, jestli bych zajel zvednout ji a skočit jí pro mast. Budu tam chvilku.
Jarmila se zhluboka nadechla.
Pavle, poslouchej. Jeď domů. Já tam pojedu za ní sama.
Ty? Proč?
Protože jsem ženská. Sama nejlíp vím, jakou mast koupit. Pomůžu ji obvázat. Ty jsi unavený z cesty, čekej doma, ohřej si večeři. Jsem tam za půl hodiny.
No, když myslíš hlavně se s ní nehádej, je z toho ubrečená.
Položila. Rozhodně nehodlala jet Kláru léčit. Chtěla spravit situaci.
Na internetu objednala službu hodinového manžela z recenzí našla nejdrsnějšího a nejšikovnějšího. Pak objednala v lékárně zásilku s mastí a elastickým obvazem na Klářinu adresu.
Sedla do auta.
U domu Kláry stál poslíček z lékárny a zrovna zvonil. Jarmila si balíček převzala a šla nahoru. Dveře nebyly zamčené Klára čekala Pavla, aby hrdinně vstoupil.
Jarmila vešla bez pozdravu.
V obýváku pološero, svíčky, na stole láhev vína a dvě sklenky. Klára ležela na gauči v tom samém saténovém župánku, nohu nataženou. Garnýž se válela na koberci, čistě položená, nehozená.
Pavlíku, jsi to ty? Už máš mast? Bože, jak bolí zaznělo teatrálně ze tmy.
Jarmila rozsvítila stropní světlo. Celý ten obraz trapnosti v ten moment vyšuměl.
Klára na pohovce málem vyskočila bolesti jako by nebylo.
Jarka?! Co tady děláš? Pavla jsem čekala
Pavel je doma a odpočívá. Já nesu mast a šalvěj, položila balíček vedle vína. Pomoc přivezla žena.
Pomoc? Copak mi pomůžeš ty? Já potřebuju Pavla. On tu garnýž pověsí!
Garnýž vám pověsí odborný mistr, řekla Jarmila.
V tu chvíli někdo zazvonil. Jarmila otevřela a vpustila robustního řemeslníka s nástroji.
Dobrý den, zavolali jste hodinového manžela na garnýž?
Ano, tady paní ukáže.
Řemeslník zamířil do obýváku, zhodnotil situaci, začal vrtat.
Máte žebřík? Zeď je beton, budou potřeba šrouby, zahučel.
Klára zrudla a probodávala Jarmilu pohledem.
Cos to udělala?! sykla, když řemeslníka přehlušil vrták.
Pomáhám, jak chceš. Tady máš medicínu, tady mistra. Všechno zaplacené, Pavle má svůj klid. Nebo ti víc chyběl můj manžel, Kláro?
Klára vstala, už nevypadala jako chromá.
Táhni! křikla. Pavel se s tebou jednou zblázní, jsi veskrze sucharská, tohle ho žene od tebe!
Možná, kývla Jarmila. Ale vrací se ke mně. Tobě už nezbyly jiné triky než falešné pohromy. Najdi si chlapa, Kláro. Přestaň posedávat u cizích dveří.
Vypadni! ječela Klára.
Odcházím, klidně odpověděla Jarmila. Řemeslník to dodělá za dvacet minut. Všechno je zaplaceno. Hezký večer, Kláro.
Venku si oddychla. Poučení je jasné: skandály ničemu nepomůžou. Stačí klidně a rozhodně ukázat pravdu.
Doma Pavla zachvátila obava.
Jak skončila? Není zraněná? Nezvedá mi telefon
Jarmila v klidu sedla ke stolu, nalila si čaj a řekla:
Noha je v pořádku. K garnýži už má řemeslníka, mast a obvaz taky. Všechno vyřešeno.
Proč řemeslníka? Vždyť bych tam zajel sám!
Pavle, sedni si.
Pavel poslechl.
Řekni mi pravdu opravdu jsi nevnímal, oč Kláře jde? Svíčky, víno, župánek, prosby vždy, když jsme spolu nebo mám něco jiného?
Pavel zčervenal a drolil v ruce půlku housky.
Asi jsem tušil Ale jsme přece přátelé. Nechtěl jsem jí ublížit, je sama.
Sama? Ne, Pavle. Byla jsi její hrdina a poslušný panáček. Snažil ses jí pomoct, ale to jsi ubíral čas nám. Dneska jsem všechno viděla jasně. Řemeslníka očekávala, rozhodně ne. A víc nepotřebuješ vědět.
Pavel sklonil hlavu.
Promiň. Byl jsem blbec.
Trochu ano, přikývla Jarmila. Ale dobrý blbec. A proto tě mám ráda. Tímto však pomoc Kláře končí. Má teď hodinového manžela. Kdyby doma něco rozbila, zavolá firmu. Na pokec jiné kamarádce. Ty nejsi její záchranka. Platí?
Platí, řekl pevně Pavel. Chápu to. Děkuji, žes tam jela místo mě. Kdybych tam dorazil a viděl ty svíčky bylo by to horší.
Klára už nikdy nezavolala. Ani za týden, ani za měsíc. Hrdost jí nedovolila ozvat se do rodiny, kde ji prohlédli.
Po půl roce na ni Jarmila náhodou narazila v nákupním centru Klára vedla za ruku dobře vypadajícího muže, nesla kabelky z luxusních obchodů a zářila spokojeností. Jejich pohledy se krátce střetly. Klára zvedla bradu, odfrkla si a prošla bez pozdravu.
Jarmila se usmála. Byla ráda, že Klára konečně našla muže, který jí teď bude vše opravovat a montovat. U nich doma s Pavlem nastal klid už žádné noční poplachy kvůli tekoucím ventilům.
Večer pili čaj a plánovali dovolenou. Věděli, že až si příště naplánují společný čas, už jim ho nikdo nevezme. Protože hranice rodiny musí hlídat každý, i když je narušitel sebetrapněji bezmocný.
Poučil jsem se: někdy stačí prostě nastavit zrcadlo a dál už vysal lidem ti věční kamarádi v nouzi sami. Má rodina je teď pro mě bezpečným přístavem a budu ji bránit před každým, kdo se tváří jako bezbranný, ale sahá nám na společný čas.
