Jmenuji se Petra a je mi 49 let. Pracuji jako zdravotní sestra na noční směně ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Už dvacet let poznávám tenhle svět z nemocničních chodeb a za ta léta jsem zažila téměř všechno, co si člověk umí představit.
Jsem rozvedená osm let. Mám syna právě slavil šestnácté narozeniny. Bydlí se mnou. Je to zlatý kluk. Odpovědný. Pilný ve škole. Nikdy jsme s ním neměla větší problémy.
Vlastně to není úplně pravda. Měla jsem jeden problém. Největší v životě. Ale nebyla to jeho vina.
Před půl rokem si Matěj začal stěžovat na bolesti hlavy. Nejprve jsem myslela, že jde o zrak, že by potřeboval brýle. Vzala jsem ho na kontrolu k očnímu zrak měl ale naprosto v pořádku. Bolesti neustávaly. Pak přišly ranní nevolnosti. Myslela jsem, že je to od jídla ve škole. Začala jsem mu připravovat domácí svačiny, ale nevolnosti pokračovaly.
Jedno ráno jsem ho našla v koupelně, jak zvrací. Byl úplně bledý a říkal, že se mu točí hlava a všechno se kolem něj točí. Hned jsem ho odvezla na pohotovost. Krevní testy, různá vyšetření všechno v pořádku. Doktor tvrdil, že je to stres, že dospívající někdy cítí tlak ze školy a tělo na to reaguje.
Jenže já jsem zdravotní sestra už dvacet let. Něco mi říkalo, že to není jen stres.
Trvala jsem na dalších vyšetřeních. Lékař se na mě díval, jako bych byla hysterická matka, ale nakonec nechal udělat CT vyšetření.
Na ten den nikdy nezapomenu bylo úterý. Zrovna jsem měla směnu, když mi volali ze druhé nemocnice, kde Matěj podstoupil CT. Prý musím okamžitě přijít, že se mnou potřebují mluvit.
Převzala za mě službu kolegyně, já popadla věci a ujížděla na druhý konec Prahy. Přijala mě paní doktorka z neurologie, kterou jsem neznala, byla vážná, kolem padesátky.
Paní Novotná, na CT jsme u vašeho syna našli ložisko, řekla mi. Jedná se o tumor v mozku. Musíme udělat další vyšetření, abychom zjistili typ a rozsah.
V tom okamžiku se mi svět zhroutil. Já, která tolikrát sdělovala špatné zprávy jiným rodinám. Myslela jsem, že mě už v životě nemůže nic překvapit, protože jsem si prošla už ledasčím. Na tohle jsem ale nebyla připravená.
Další dny byly peklem. Magnetická rezonance, biopsie, schůzky s onkology. Lékařské výrazy, které znám zpaměti, se najednou proměnily ve smrtelné rozsudky.
Glioblastom multiformní. Čtvrtý stupeň. Agresivní. Operačně neřešitelný kvůli lokalizaci. Léčba: chemoterapie a ozáření, s cílem zadržet růst, ale prognóza špatná.
Když nám to lékař vysvětloval, Matěj seděl vedle mě. Můj kluk, mé dítě, poslouchal, že má v mozku nevyléčitelný nádor.
Umřu? zeptal se neskutečně klidným hlasem, který mi zlomil srdce.
Lékař se na něj podíval takovým tím profesním soucitem, který jsem za léta také mnohokrát použila. Uděláme všechno, abychom ti získali co nejvíc času, odpověděl.
Více času. Ne uzdravíš se. Ne budeš v pořádku. Jen více času.
Tu noc mě Matěj objal a řekl: Mami, nebreč. Nějak to spolu zvládneme.
A tak jsme začali bojovat. Každé dva týdny chemoterapie. Matěj přišel o vlasy, zhubl, neustále zvracel. Nikdy si ale nestěžoval. Nikdy neproklínal svůj osud. Pořád se usmíval.
Jeho kamarádi ze školy ho chodili navštěvovat nejprve často, později méně. Pro šestnáctileté je těžké dívat se do tváře nemoci a smrti.
Ale byl tu jeden, který zůstal. Jmenuje se Daniel. Jsou nejlepšími kamarády od první třídy. Daniel chodil ke mně domů skoro každý den po škole, vyprávěl Matějovi, co se děje, přinášel mu úkoly a hráli spolu počítačové hry, i když můj syn už sotva udržel ovladač.
Jednou jsem chystala večeři a zaslechla, jak si povídají v pokoji. Dveře byly pootevřené.
Bojíš se? zeptal se Daniel.
Pořád, odpověděl Matěj. Ale mamce to neříkám, má toho dost i bez toho.
Čeho se bojíš nejvíc?
Že tu mamka zůstane sama. Že bude trpět. Že se nestihnu pořádně rozloučit. Že se bude trápit kvůli něčemu, co není její vina.
Musela jsem odejít do ložnice, abych mě neslyšela.
Léčba nezabírá. Nádor neroste pomalu je čím dál horší. Lékaři už mi otevřeně řekli, že je čas zaměřit se na paliativní péči. Aby měl Matěj co nejlepší kvalitu života v čase, který mu zbývá.
Jak dlouho ještě? To nikdo neví. Možná tři měsíce, snad šest, možná míň.
Dnes ráno mě Matěj poprosil, abych ho vzala do školy. Už tam nebyl celé týdny kvůli únavě, ale chtěl vidět spolužáky. Aspoň na pár hodin mít zase pocit normálního života.
Pomohla jsem mu z auta a dovnitř. Je teď tak hubený, křehký. Spolužáci ho přijali objetím, i jeho oblíbená třídní za ním přišla. Viděla jsem, jak se směje, jak mu to na chvíli odlehlo, že není jen ten nemocný.
Když jsem ho po třech hodinách vyzvedávala, byl úplně vyčerpaný, ale šťastný.
Děkuju, mami, řekl mi v autě. Děkuju, že mě podporuješ, že jsi ta nejlepší máma na světě.
Ty jsi nejlepší syn na světě, usmála jsem se.
A pak, po malé odmlce: Mami, až jednou nebudu, chci, abys byla šťastná. Abys žila dál. Nechci, abys celý život truchlila kvůli mně.
Matěji, o tom nemluv…
Musíme si o tom promluvit, mami. Oba víme, co přijde. Potřebuju, abys mi slíbila, že budeš v pohodě. Že půjdeš dál a budeš si mě pamatovat s úsměvem, ne jen se smutkem.
Slíbila jsem to. I když vlastně sama nevím, jestli to dokážu.
Teď, když píšu tyto řádky, Matěj spí ve svém pokoji. Byla jsem se na něj dívat je tak klidný, když spí. Pořád je můj malý kluk.
Ráno přijde sestřička z domácího hospice, přespříští den jdeme na MRI, i když už všichni víme, co nám asi řeknou.
Sedím večer v obýváku, držím studenou kávu a dívám se na fotky na stěně. Matěj jako miminko. Matěj první den ve škole. Matěj na své desáté narozeniny. Matěj před půl rokem, zdravý, šťastný, ještě nic netušící.
Nevím, jak to přežiju. Nechápu, jak může máma přežít, když pohřbívá své dítě. Navíc v šestnácti, když má celý život před sebou.
Ale kvůli němu to musím zkusit. Být silná, dokud mě potřebuje. Smát se na něj, když se na mě podívá. Udělat mu poslední měsíce co nejkrásnější.
A co bude potom, nevím. To je starost na jindy. Teď je tady jen přítomnost. Pro něj.
Jak říct svému dítěti, že ho nade všechno milujete, když víte, že čas vyprchává? Jak vtěsnat všechny letité city do dnů, které zbývají?
