Synovou jsem přijala do rodiny jako vlastní dceru. Bylo mi jí líto, protože ji opustil otec, když byla malá, a její matka se s ní sama mocně potýkala. Jednou jsem pozvala děti na svátky. Náhodou jsem zahlédla na ruce Aleny prsten, který jsem několik let nemohla najít…
Nikdy jsem nepochopila ženy, které se staly zlými tchyněmi pro manželky svých synů. Synova se stává rodinou v okamžiku svatby, takže tchyně by ji měla přijmout jako vlastní dceru. Když byl můj syn malý, rozhodla jsem se, že se stanu nejlepší tchyní na světě. A tak se to i stalo. Mám velmi ráda svou synovu – Alenu. Prakticky se nehádáme, a pokud ano – jsou to přátelské spory.
Je důležité pochopit a především přijmout, že nyní to není tolik tvoje rodina, kolik rodina tvého syna; je to jeho volba a stojí za to ji upřímně přijmout, a pak bude vše dobře. Musím však přiznat, že Alena je dost složitá osobnost. Možná to byla její minulost, která utvářela její charakter, ale i přes veškeré životní peripetie se z ní stala dobrá žena.
Ve škole byla nejlepší studentkou, po škole pracovala, udělala všechny zkoušky a šla na vysokou školu. Měla by být vzorem pro ostatní. Není divu, že se můj syn zamiloval do tak krásné a chytré dívky. I s matkou Aleny máme dobré vztahy. Vždy jsem jí sympatizovala, protože neměla štěstí v manželství; prakticky s manželem nežila a sama vychovávala dceru.
Jediná věc, kterou nechápu, jsou právě vztahy Aleny s otcem. Dívka ho pravidelně navštěvuje a pomáhá mu, když je potřeba. Chápu, že by chtěla, aby byl její otec součástí jejího života, ale on sám nikdy nechtěl mít s dcerou vztah. Nic dobrého jí v životě nedal a asi nedává, protože po každém setkání chodí Alena smutná a sklíčená. Sama jsem jí radila, aby se rozhodla mít dítě – tehdy by se její život více točil kolem potomka a nemusela by se trápit svým otcem. Přineslo by jí to štěstí a osobu, o kterou by se mohla starat. To je však jejich rozhodnutí.
Mám svoje problémy, ale v poslední době mám čím dál víc pochybností ohledně Aleny. Nelíbila se mi jedna situace, když jsem pozvala děti na svátky. Tehdy jsem si na prstě synovy všimla prstenu, který mi před několika lety zmizel. Zpočátku jsem si myslela, že má podobný, ale to nebylo možné. To byl můj prsten. Neptala jsem se jí, odkud ho má, protože jsem nechtěla způsobit rozruch u stolu. Nechci myslet na to, že by po otci přebrala špatné návyky. Kromě toho si myslím, že Alena věděla, že mě mohla požádat, a já bych jí prsten dala. Ničeho ji nelituji, protože se pro mě stala jako dcera, ale cítím se nesvá.
Nevím, co bych měla v takové situaci udělat. Nechci se jí ptát na prsten, ani ji soudit, že si ho vzala. Možná je to čistá náhoda. Možná ho našla někde a neví, že mi patří…
