Jeho matka je každý den trýzněna hlodavými výčitkami svědomí, její duše je bojištěm, kde zápasí s děsivou pravdou, že svému nejstaršímu synovi způsobila neodpustitelnou křivdu – bolest tak obrovskou, že ho donutila vymazat ji ze svého života navždy.
Jana Nováková, dávno v důchodu, kdysi stála před třídou a učila dějepis v zapomenuté vesnici v Beskydech. Už čtrnáct let s ní její prvorozený syn nepromluvil ani slovo, jeho srdce se proměnilo v ledovou pevnost, požíranou ranou, která se nikdy nehojí.
Jana vychovala tři syny a s dvěma mladšími má vztah jako z pohádky – vřelý, hluboký, nezničitelný. Ale základy jejich rodiny se zhroutily v okamžiku, kdy se rozhodla odejít do penze. Přítelkyně jí podsunula odvážný nápad: odjet do Kanady a pracovat tam jako chůva, protože tam zoufale potřebovali pomoc. Jana se do této šance zakousla s divokou vervou. Přítelkyně zařídila papíry – víza, povolení – a sotva přistála na kanadské půdě, už měla práci. Po deseti měsících se vrátila, ale bohatství, které za tak krátkou dobu nasbírala, jí zatemňovalo mysl. Rozhodla se vrátit, lačná po dalším zisku.
Roky dřela za oceánem, hromadila poklad, korunu po koruně. Když její nejmladší syn prohlásil, že odjíždí do Prahy hledat štěstí, Jana neváhala ani vteřinu – koupila mu tam byt a snila o budoucnosti, kdy její rodina bude zase pohromadě. Viděla v tom posvátný dar, klíč k jeho snům. Rodina propukla v nadšení, připíjela na jeho nový začátek v hlavním městě – sklenice cinkaly, smích se rozléhal v triumfálním jásotu.
O jedenáct let později její prostřední syn narazil na zlatou žílu – povýšení a přesun do pražské pobočky s místem, jež zářilo slibem. Příležitost jako zjevení, ale kde by bydlel? Jana, neochvějná ve své mateřské péči, znovu zasáhla – koupila mu byt ve stejné budově jako jeho mladšímu bratrovi. Tehdy nejstarší, jehož duše se pod tíhou let rozpadala, už nevydržel. Vtrhl k ní a vypustil bouři nepřemožitelné bolesti – jeho slova byla jako hromy, drtící vše kolem.
Zařval, s hlasem roztřeseným vztekem, proč jeho bratři dostali dokonalé domy, zatímco on chátrá v rozpadlé chatrči v Beskydech, obklopený šváby, a oni se vyhřívají v pražském lesku. Jana, zasažená jeho utrpením jako bleskem, přísahala na svůj život, že za rok, po další výpravě do Kanady, mu daruje dům, jaký si zaslouží. Chtěla se znovu vrhnout do dřiny, na celý, nemilosrdný rok, aby napravila svůj hřích.
Prosebně ho úpěla, její slova nasáklá zoufalstvím, slibovala, že peníze brzy budou. „Vydrž ještě chvíli, a dostaneš své,” zaklínala, přísahajíc, že mu zajistí místo v domě jeho bratrů. Ale tyto sliby byly jako domeček z karet, odsouzený ke zřícení. Tentokrát Kanada před ní zabouchla dveře – víza odmítnuta s chladnou neúprosností. Každý pokus se rozbil o zeď odmítnutí, každý výkřik se utopil v tichu. Zmítala se, řvala, ale její plány se rozpadly v prach. Jana zůstala sama, pohřbená v troskách svého krachu.
Přesto se nevzdala – rozhodla se zkusit to znovu příští rok, přesvědčená, že není žádný spravedlivý důvod, aby ji zastavili. Ale její pokladnice byla prázdná, každá koruna pryč. Mohla by přežít z důchodu, ale spoutala se přísahou vůči nejstaršímu synovi – dluhem, který nemohla zavrhnout. Vrátila se tedy do třídy, s třesoucími se rukama svírajícími křídu, učila znovu v té beskyddské pustatině. Vy estala na úředníky, její hlas ostrý jako nůž, dožadovala se odpovědí, proč ji odmítají, ale to jen prohloubilo její pád.
Jak dlouho by jí trvalo našetřit na byt v Praze z učitelského platu? Ani sto dvacet let by nestačilo! Přesto Jana bojovala dál, držela se poslední jiskry naděje, že dodrží slovo. Ale trpělivost jejího nejstaršího syna praskla jako suchá větev. Vrátil se, vír hněvu, a vychrlil vše – o ní, o bratrech, o nelítostné nespravedlnosti, jež ho stravovala. Jeho žena přilévala olej do ohně, šířila jedovaté pomluvy o Janě po vesnici, líčila ji jako krutou zrádkyni. Neustále ho podněcovala, syčela, že jeho bratři žijí v přepychu, zatímco oni strádají v bídě. Vstřebával její jed, jeho zuřivost se změnila v peklo, a všechno to hodil matce do tváře. Byl prvorozený – jeho dědictví mu ukradli, jeho právo pošlapali!
Kdo má pravdu a kdo je vinen, zůstává záhadou v mlze utrpení. Rodina leží v troskách, každý svírá své rány, jejich hlasy tvoří kakofonii obvinění a vzteku. Vše začalo osudovými volbami Jany – jiskrou, jež zapálila nezkrotný požár zrady a zoufalství.
