Václav Novák, náš soused ze chaty u Berounky, byl vždycky známý svým pohostinstvím a uměním grilovat. Jeho tajný recept, který odkoukal během služební cesty na Moravě, dodával jeho pokrmům neodolatelnou chuť. Jenže jeho dobrácká povaha mu přitížila – někteří příbuzní začali jeho vstřícnost až příliš zneužívat.
Každý víkend, jakmile zahlédli kouř z Václavova grilu, jeho bratranci z nedalekých Dubček se bez pozvání hromadně hrnuli na návštěvu. Nadšeně nabízeli pomoc, ale jejich „pomoc“ spočívala hlavně v ochutnávání hotových dobrot a vyprázdnění ledničky. Ani nápad jim nepřišel přinést třeba jen lahváče nebo klobásy – spoléhali totiž na Václavovu šlechetnost.
Václav, slušný a taktní chlapík, to dlouho snášel, doufaje, že příbuzenstvo samo pochopí svou netaktnost. Jenže když se jejich návštěvy staly pravidelnou noční můrou, rozhodl se, že jim dá lekci.
Jednou sobotu, věda, že nečekaná delegace opět dorazí, připravil pro ně „speciální překvapení“. Rozdělal oheň pomocí starých, vlhkých fošen, co zbyly po rozebrání kůlny. Dým z nich byl hustý a voněl… no, spíš páchl jako zkažené vejce.
Jak předpokládal, příbuzní se brzy objevili. Jenže sotva vstoupili na zahradu a ucítili smrad, začali kroutit nosy a podezíravě se na sebe dívat. Snaha tvářit se, že nic, brzy vzala za své, když dým houstl a vůně (či spíš zápach) se stala nesnesitelnou.
„Vašku, ten dneska ten kouř je nějakej… zvláštní,“ opatrně poznamenal jeden z bratranců, zakrývaje si nos kapesníkem.
„Jo, no, dřevo bylo vlhký a starý. Ale nic, za chvíli to prohoří,“ odpověděl Václav s kamennou tváří a přihodil do ohně další nešťastné prkno.
Po pár minutách, kdy už všem slzely oči a oblečení nasáklo „vůní“ jako stará udírna, začali hosté vymýšlet výmluvy k rychlému útěku.
„Jéje, úplně jsem zapomněl, že musím stihnout večerku!“ zhrozil se jeden.
„A u nás zase asi teče bojler, musím to hned zkontrolovat,“ přidala se jeho žena.
Brzy byl celý „výsadek“ pryč a Václav zůstal sám. S úlevou odhodil nedohořelé důmky, rozdělal nový oheň z pořádného dřeva a konečně si v klidu vychutnal svůj grilovaný poklad.
Od té doby se neohlášení hosté bez pozvání už neukázali. Zdá se, že lekce zapůsobila, a Václav Novák mohl zase trávit víkendy tak, jak má být – v klidu a bez nevyžádané společnosti.
