Odešel jsem, sbalil si věci a udělal to! Ponižovala mě před lidmi!
Láska, která se změnila ve zklamání
Říká se, že osud nám někdy dává druhé šance.
Abychom mohli napravit chyby, které jsme udělali poprvé.
Abychom se vyvarovali minulých hloupostí.
Ale tehdy jsem ještě nevěděl, že některé lekce je třeba se naučit dvakrát.
Potkal jsem ji během chladného podzimního večera v parku.
Osamělá lavička a v uších mi hrál Karel Gott.
Užíval jsem si hudbu i podzimních barev, když ke mně přistoupila dívka.
– Můžu si přisednout? – zeptala se.
– Samozřejmě, – odpověděl jsem.
Oba jsme poslouchali Gotta.
Byla to první z mnoha věcí, co nás spojovalo.
Rozmlouvali jsme a nemohli přestat.
O dva měsíce později jsem se k ní už nastěhoval.
Byl jsem si jistý: ona je ta pravá.
Ale pohádky obvykle nejsou bez mráčku.
Tyranie čistoty
Nejprve to byly maličkosti.
Dokázala vzdychnout při pohledu na hrníček na stole.
Očistit prach na perfektně čisté poličce.
Jednou jsem slyšel podrážděné:
– Proč neskládáš ručníky správně?
Zasmál jsem se.
Ale pak jsem pochopil – ona nežertovala.
S každým dnem si všímala více a více „problémů“.
Nesprávně ustlaná postel.
Boty, co nestojí rovně.
Špatně nakrájený chléb.
Snažil jsem se.
Ale i dvě drobečky na stole mohly vyvolat její hněv.
Bylo pro mě čím dál těžší dýchat v tom domě.
Ale vydržel jsem.
Miloval jsem ji.
Poslední kapka
Jednou jsme pozvali hosty.
Běhal jsem po kuchyni, prostíral stůl, uklízel, pomáhal.
A ona…
Před přáteli se mnou mluvila jako se svým služebníkem.
– Přines to!
– Podej tohle!
– Nestůj tu jen tak!
Ani se na mě nepodívala.
Jen udělovala rozkazy.
Hosté se smáli.
A uvnitř mě spalovala zlost.
Ale mlčel jsem.
Vydržel jsem.
Když všichni odešli, pomalu jsem si sbalil věci.
Potichu.
Neudělal jsem scénu.
Prostě jsem šel ke dveřím.
Chytila mě za ruku.
– Neodcházej, – její hlas byl jemný.
Ale když jsem se nezastavil, sevřela prsty silněji.
Příliš silně.
Cítil jsem bolest.
Tehdy jsem se vytrhl.
A spatřil v jejích očích něco… děsivého.
Tehdy jsem pochopil, že jsem tu nikdy nebyl milován.
Byl jsem jen pohodlnou možností.
Vyšel jsem a zabouchl dveře.
Opakování, ale bez chyb
Uplynuly tři roky.
Žil jsem v jiné zemi, procházel se parkem a poslouchal “Zvony”.
Česká hudba mi připomněla domov.
A najednou se někdo zeptal:
– To je nejčeská lavička v tomhle parku?
Otočil jsem se.
Mluvil česky.
Zasmál jsem se.
– Dneska ano.
Začali jsme mluvit.
A znovu jsme nemohli přestat.
Neuvědomil jsem si, jak čas letí.
Procházeli jsme se, povídali si, smáli se.
A pak…
Pak jsme spolu začali chodit.
Znovu jsem pocítil lásku.
Ale tentokrát jinou.
Klidnou.
Upřímnou.
Bez hrubosti.
Bez neustálých výčitek.
Přízrak minulosti
Jednou jsem od něj uslyšel:
– Rozlil jsi vodu… Opatrněji.
Ztuhl jsem.
Celý jsem vnitřně sevřel.
Očekával jsem, že teď začne křičet.
Ale on se jen usmál.
– Prostě to utři, nic se nestalo.
A tehdy jsem pochopil.
Stále jsem žil ve strachu.
Strachu z minulosti.
Ale teď to bylo jiné.
Tato historie se neopakovala.
Nebyla tu žádná ponížení.
Nebyla tu žádná bolest.
Byla jen láska.
A poprvé za mnoho let jsem pochopil – jsem doma.
