Haló, Vaše manželka porodila dvojčata! Ale… mně je dvaapadesát… a žádnou manželku přece nemám! Nevím, ale přijeďte se podívat, říká, že jsou vaše
Když jsem ta slova slyšel, myslel jsem, že si někdo spletl číslo. Vždyť mně je dvaapadesát děti? O čem mluví? Ale zvědavost vyhrála. Sedl jsem do auta a vyrazil.
Když jsem vstoupil na pokoj, málem jsem omdlel. Přede mnou ležela moje bývalá žena. A po obou jejích stranách klidně spala dvě drobná klubíčka štěstí.
Ivano, čí jsou ty děti? Komu patří?
Tvoje, odpověděla v klidu.
Zůstal jsem stát a snažil se pochopit význam jejích slov.
Tobě už je devětačtyřicet let. A rozvedli jsme se už dávno
Ano, před sedmi měsíci. Ale tehdy jsem ještě netušila, že jsem těhotná.
To není možné
Myslela jsem, že mám přechod. Kdo by čekal, že naše poslední vášnivé rozloučení dopadne takhle. Ale nic od tebe nechci. Jen jsem to musela říct.
Ale dvě děti najednou Vždyť jsme roky zkoušeli všechno a nikdy nic.
Upřímně, sama jsem byla v šoku. Netušila jsem to až do pátého měsíce. Myslela jsem, že mi přeskočilo, když jsem cítila ty pohyby uvnitř
A abych byl upřímný, ani mě to moc nepřekvapilo. Ivana byla vždycky plnější postavy a nikdo si na ní nikdy žádné změny nevšiml.
Když jsme se poznali, už byla kus ženské a mně to vyhovovalo. Vysloveně hubené mě nikdy nepřitahovaly. Žili jsme spokojeně, ale pořád jsme snili o dětech. Ivana se léčila, trápila se, ale vše bylo marné.
Nakonec jsme se rozhodli žít pro sebe. Práce dost, ale i zábavy. Tatry, Šumava, všechna města Evropy Posledních pět let se ale něco změnilo. Asi jsme si definitivně zvykli, že děti nebudou. A s věkem přichází i strach ze samotářského stáří, že třeba ani na ten hrob nikdo nevzpomene.
Začali jsme se hádat. Ivana přibrala dalších patnáct kilo. A jednoho dne mi řekla:
Navzájem si ubližujeme. Myslím, že bychom se měli rozvést. Třeba ještě budeš někdy tátou.
Upřímně řečeno, nechtěl jsem to. Ale Ivana měla jasno. Strašně to bolelo. Ale odešel jsem.
Pak mi přiznala, že se dlouho bála mi říct, že čeká dítě. Netušila, jestli to zvládne, jestli budou dvojčata zdravá. A tak je tu tenhle zázrak.
Tentýž den jsem zaběhl do zlatnictví, koupil prstýnek a obrovskou kytici. Vrátil jsem se do nemocnice a požádal ji znovu o ruku. Uběhly dva roky. Jsme spolu. Děti jsou zdravé, rostou jako z vody a my jsme šťastní i když rodičovství prožíváme mladí už jen v srdci.
A vy, šli byste do toho v takovém věku? Nebo myslíte, že štěstí má taky svůj časový limit?
