6. března
Dnes ráno jsem zas slyšela, co se o mně šušká. Lavice před vchodem do paneláku byla tradičně obsazená těmi samými paní z domu, co se chlubí, že všechno vidí a nad ničím nezavřou oči. Slyšela jsem, jak klábosí, sotva jsem prošla kolem v bílých kalhotách.
Podívej, jak se navlékla! Obyčejní lidi jdou ráno do práce a tahle si to vykračuje v bílém? Vždyť po těch pražských chodnících je samé bláto!
Jenže ta pěšky nikdy nechodí! Všude jezdí tou svojí károu! Autobus velikosti půl sídliště
Buď ráda, že je vůbec oblečená! Vidělas ji na krku?
Co zas?
Tetování! Přímo na krku! Kdo tohle dělá? Jak trestanec, do háje! Mladá holka, a už takhle počmáraná! Co by na to její máma řekla, chuděra Bez výchovy, ztracená duše
Co by si člověk nepopovídal, když už mají tašky s nákupem dávno položené u nohou a domů se jim vlastně ani nechce, protože tam je jen další vaření, úklid, rutinní dny beze změny. Radost už zůstala jen v vnoučatech, pokud je vůbec mají. Jako třeba paní Zelenkové děcka rovnou řekly, že vnoučata nechystají, protože teď je spíš záhodno lítat po dovolených. Kam na to berou, to taky nikdo neví Asi jako ta Veronika, dcera paní Novotné.
Pamatuju se, že jsem byla kdysi normální holka. Poctivě do školy, slušné vychování. Jenže když maminka umřela, všechno se zlomilo; začala jsem se potloukat všude možně. Práci nemám, vysoká mi taky nic neříká. A sousedky mají jasno že prý vytvářím tetování! Vlastní salón! Sama nevím, co je na tom tak šíleného.
Když se před lety objevil táta, všichni si mysleli, že mě srovná do latě. Koupil mi auto, které je prý moc velké a parkuje přímo před domem. Pak zase odjel a nechal mě samotnou, v jednadvaceti. Ať si poradím. Jenže co když přitáhnu domů špatného chlapa? Ztratím byt po mámě i to zatracené auto, od kterého mají všichni klídek.
No a teď jsem zase vyrazila, ani jsem se neohlédla. Frajerská holka, v bílých kalhotách, šeptaly za mnou.
Popravdě, nemám čas přemýšlet, co si myslí ostatní. Mám svůj den narvaný k prasknutí přednášky, klienti, cesta za Katkou, taky za Adamem Vždyť pořád nestíhám! Maminka mi vždy říkala, že s časem neumím hospodařit, ale naučit se to prostě musím.
Za jejími radami jsem pořád byla pozadu, i když jsem měla diář. Jednou jsem jí řekla, že na všechno nemám čas, když je vše důležité. Dneska mám tři přednášky, ale stihnu jen jednu. Dva klienti a ještě Katka s malou Sašou (Alexandrou), se kterou to rozhodně není na pět minut.
V autě jsem s úlevou stiskla volant. Vždy, když vezmu do ruky volant, jako by se na mě táta z druhého břehu díval a říkal: V pohodě, holka. Tu káru jsem ti koupil přesně na tohle. Abys stíhala.
Na to bych před pár lety nevěřila. Tátu jsem roky nesnášela, i když máma o něm vždycky mluvila hezky a říkala, že jsem po něm. Nechápala jsem proč, když mě nechal jako mimino a nikdy se neozval.
Vždycky jsem byla naštvaná, když jsem coby malá seděla v koutku na školní besídce a holky tančily s tatínky; nebo když někdo ve škole vyhrožoval: Já to řeknu tátovi! Nebo když mi nejlepší kamarádka Lucie jednou při rozhovoru o vysoké suše odvětila: Táta řekl, že mi školu zaplatí, i kdybych neudělala přijímačky. A když jo, koupí mi auto za ušetřené peníze.
S Lucií jsem byla kamarádka od školky, ale tenkrát jsem s ní ztratila poslední kapku sympatie. To nebyla závist jen pocit, že mě píchnula tam, kde to bolí nejvíc. Asi nevěděla, jak právě tohle bolí.
Naštěstí jsme s mámou žily dobře, i na dovolenou k moři jsme jely, s maminčiným dárkem mobil k šestnáctinám, který mi byl jedno, když mi na narozeniny poprvé přišel domů táta. Udělala jsem tehdy šílenou scénu, křičela jsem na mámu, že je zrádkyně, že ho nechci vidět.
A vůbec jsem nemohla tušit, že máma už v ruce drží papíry z nemocnice a že náš život najednou vyleze na samý vršek hory, odkud nás pak srazí lavina dolů, i s těmi základy, které se zdály pevné. Najednou se pod nohama rozlilo jakési lepkavé červené bahno, které nešlo odstranit Jediné, co se dalo, bylo vzít hadr a snažit se to všechno vyčistit.
Tak nějak to bylo celé: malá já u maminčiny postele, suchýma očima, aniž bych plakala. Pak mi máma vyprávěla, jak se s tátou vzali mladí, jak mě čekali s obavami, rodiče je tlačili a hádali se Nebyla jsem vítaná. Táta musel skončit školu a živit nás, máma se na univerzitu nevrátila byly to vzájemné výčitky, křivdy a když zjistili, že jsem holka, už to šlo všechno do háje.
Máma tátu odstřihla, nové číslo, žádné dopisy, žádné návštěvy. Chtěla mě chránit Říkala, že dítě nemá poslouchat nenávist. Prý mě chránila, ale já měla pocit, že jsem zrovna tohle potřebovala vědět dřív, ne až v devatenácti.
Tátu jsem nakonec, po všem, odpustila? Nevím. Asi jo Není to snadné, člověk uzraje až časem. Ale za jedno jsem mámě vděčná: že mi nakonec všechno vyprávěla. Co spolu zažívali v noci za dveřmi ložnice, mi už nikdy nikdo nevysvětlí.
Zůstala jsem s tátou sama nechtěl mě už znovu opustit. Měla jsem skoro dvacet a nikdy by mě nenapadlo, že mi dospívání obrátí život naruby. Mamka s námi vydržela víc než rok, i když lékaři říkali měsíce. Bylo to těžké období, ale nejšťastnější, paradoxně Čas je svině, co člověku vezme všechno.
Tehdy jsem začala kreslit. Táta mi ukázal svou tetovačku na lopatce kamarád mu ji udělal. Zeptal se, jestli nechci taky zkusit tetovat. Tak jsem šla do Prahy na učení, táta mi domluvil stáž. Po roce jsem chtěla domů do Hradce. Táta mi věřil; prodal svůj byt, koupil mi malé studio v centru. “To je tvoje místo, dcero. Pracuj a uč se.
Nevěřila jsem tomu, že mám vlastní podnik Pracovala jsem on mi sehnal všechno vybavení, zařídil reklamu, pomohl i přestavbou. A když bylo vše rozběhnuté, odjel za svými rodiči s tím, že potřebují jeho. Ale věděla jsem, že je na blízku.
Uvrtala jsem se do práce až po uši a najala dvě asistentky. Tak jsem poznala Katku. Ta vypadala na první pohled úžasně, ale v očích měla vyčerpání. Chtěla jméno vytetovat na zápěstí. Už jsem věděla, že čeká na někoho, na koho nemůže zapomenout.
Doprovodila jsem ji domů, až u nemocnice jsem pochopila: Šlo o dceru, Sašu. Malou holku s páskou na oku, která hned byla se mnou jedna ruka. Nosila jsem jí oříšky pro veverky do nemocničního parku. S Katkou jsme si byly čím dál blíž; léčba byla na spadnutí, přišel nový lékař doktor Adam. Do Katčiny holčičky dal vše, co uměl. Sašu zachránil.
Katka byla na dně nebyla s někým, kdo by stál při ní. Dítě měla sama, otec byl neznámý. Ale teď už měla mě. A já pro ně začala jezdit s autem do nemocnice za Sašou, s oříšky, plyšáky a zapnutým notebookem, kde se v autě na zadních sedadlech dívaly na pohádky.
Adam měl o Katku zájem, to každý poznal. Ale oba se přetvařovali vyměňovali si zdvořilé řeči, rozcházeli se, schovávali city.
Všechno prolomila až Saša. Během léčby, když už byla v pořádku, zahlásila Adamovi: “Tak proč jí to neřekneš?” “Komu a co?” “Julii! Že ji máš rád!” Adam jí vysvětloval, že nemá byt, peníze, že holky jako já si zaslouží víc. A láska nestačí? vyzvídala malá Saša. Odpovědět neuměl.
Saša svolala Katku a mě; já jsem se ještě ten večer rozhodla netrácet čas. Když mě Adam ten večer potkal u salonu a jednoduše řekl Ahoj, věděla jsem, že je to začátek něčeho velkého.
Za pár měsíců bylo ve vchodě zase živo. Tentokrát řešily, kdo je ten kluk, co mi tahá kufry Panebože! To má jako už chlapa? A kdo to je?, Lidi, vždyť je slušnej, No uvidíme musí přijít táta se podívat!
A pak už jen koukaly. Měla jsem šaty úplně jiné, než je v módě dlouhé a bílé, s tetováním vykukujícím nad šaty. Adam vedl mě za ruku a Saša se smála a hrdě oznamovala, že mě prodala Adamovi. Katka brečela štěstím a ostatní sousedi nevěřícně hleděli na to, že nevěsta si klidně přezula podpatky za kecky, protože v podpatcích se řídit auto prostě nedá.
Ve svatební lavičce se kdosi zakřenil: No jo, pořád ta naše fiflena. Ale šťastná, to jí fakt přeju.
Jsem. Konečně.
