Dvě noci a jeden den
Anežka neustále pokukovala po hodinkách. Čas se plazil jako hlemýžď, pomalu a těžkopádně. Do konce pracovní doby zbývala ještě celá hodina.
„Proč pořád koukáš na hodiny? Spěcháš?“ zeptala se hlavní účetní Ludmila.
„Ne, ale…“
„Muž? V tvém věku jen kvůli muži může žena přepínat čas. V mém věku ženy sní o tom, jak by ho zastavily.“ Ludmila povzdechla. „Dobře, jdi. Stejně z tebe dneska nic není.“
„Díky!“ Anežka rychle zavírala program na monitoru.
„Miluješ ho?“ zeptala se Ludmila se smutnou zvědavostí.
„Miluju.“ Anežka se na ni upřeně podívala.
Její stůl stál šikmo naproti Ludmile, a tak ji dobře viděla. Rozměry kanceláře nedovolovaly jiné uspořádání. Anežka se cítila jako při zkoušce pod jejím všímavým pohledem.
„Tak proč nejdeš k oltáři? Nechce?“ Ludmila si sundala brýle a promnula kořen nosu. „Chápu. Je ženatý. A děti má? Klasika. Nejdřív ti nelhal, když ti to řekl, už jsi byla zamilovaná a neuměla jsi to ukončit. Slíbil, že se rozvede, až děti vyrostou. Správně?“
„Odkud to víte?“ podivila se Anežka.
„Taky jsem byla mladá. Myslíš, že jen ty jsi na tohle skočila? Holka, když muž neodešel z rodiny hned, neodejde nikdy. Ber to jako fakt. Odejdi sama.“
„Ale… já ho miluju.“
„Až tě omrzíš—nebo nedejbože manželka zjistí—bude to mnohem horší. Aspoň si zachováš důstojnost. Věř mi. A karma se taky počítá.“ Ludmila si nasadila brýle a rázem byla zase účetní, kterou všichni znali.
„Rozmysli si to. V pondělí nechoď pozdě,“ řekla, aniž by zvedla oči od papírů.
„Miluje ho…“ Ludmila zavrtěla hlavou, když za Anežkou zapadly dveře kanceláře.
Anežka seběhla schody do přízemí, zamávala vrátnému a vyběhla před budovu, zalitou radostným květnovým sluncem. Hned uviděla Jakubovo auto a zamířila k němu.
„Konečně, už jsem myslel, že nepřijdeš. Čekám tu jak trdlo,“ zabručel Jakub, když Anežka nasedla vedle něj.
Otočil klíčkem, odjel od kanceláře a vplul do proudu aut.
„Kam jedeme? Z tvého telefonátu jsem nepochopila vůbec nic,“ zeptala se Anežka.
„Překvápko.“ Jakub na ni hodil slibný pohled. Stačilo jen to kratičké zavření očí, aby jí srdce zaplesalo v hrudi a po břiše se rozlila sladká vlna tepla.
Auto opustilo město a uhánělo po silnici. Pak odbočilo na úzkou venkovskou cestu, kličkující mezi hustými stromy.
Anežka sledovala klikatící se cestu a představovala si, jak by tu jen jeli a jeli, až na konec světa, jenom spolu. Za chvíli se před nimi objevily domky chatové osady.
„Jsme tady,“ řekl Jakub vesele.
„Ty máš chatu?“
„Já ne. Je to chata mého kamaráda. Jeho žena je v pokročilém těhotenství, takže sem v nejbližší době nepojede. Takže máme celý víkend jen pro nás.“
„A tvoje žena? Jen tak tě pustila celý víkend?“ Anežka na Jakuba pochybovačně pohlédla.
Zastavil před vysokou dřevěnou ohradou.
„Čekají nás dvě noci a celý den.“ Jakub se naklonil, aby ji políbil.
„Jen dvě noci a jeden den,“ pomyslela si bez radosti. „A pak zase všechno jako dřív…“
Jakub se odtrhl, vystoupil, vyndal z kufru tašky a batoh. Anežka také vystoupila a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Vonělo to trávou, listím a něčím útulně známým, jako když jezdívala k babičce…
„Dvě noci a jeden den! Tolik času? Jenom spolu!“ radostně pomyslela si Anežka, aniž věřila vlastnímu štěstí.
„Líbí se ti tu?“ Jakub už stál vedle ní a usmíval se, užívaje si efekt překvapení. „Tak vezmi tohle a pojďme dovnitř.“ Podal jí tašku a zamířil ke vráAnežka se otočila, rozloučila se s minulostí a poprvé za dlouhou dobu cítila, že její srdce bije pro někoho, kdo jí opravdu patří.
