Nesnesitelné! Moje matka – naivní žena, kterou muži využívají a opouštějí.
Píšu, protože už nemám komu říct…
Je mi 19 let. Narodil jsem se a vyrostl v Brně.
Nevím, kdo je můj otec.
Máma o něm nikdy nemluvila, a když jsem se ptal, pouze chladně odpověděla:
– Neexistuje. Zapomeň na něj.
Rostl jsem bez otce, bez rodiny, bez pocitu útulnosti a tepla.
Na samotu jsem si zvykl.
Ale nejvíc jsem si zvykl na to, že pro mou matku jsem vždy byl na druhém místě.
O mně zapomínala pro muže.
Kdykoliv se v jejím životě objevil nový muž, stal jsem se neviditelným.
Točila se před zrcadlem, vybírala si oblečení, utrácela poslední peníze za parfémy a kosmetiku.
Seděl jsem ve své pokoji a věděl – dnes mě nepotřebuje.
A pak, po několika týdnech nebo měsících, začínaly hysterické záchvaty.
Plakala, stěžovala si, říkala, že ji zase zradili, zase využili, zase opustili.
A já seděl vedle ní, naslouchal, přikyvoval, snažil se ji utěšit.
Ale věděl jsem, že za pár týdnů se to vše zopakuje.
Ona ničemu nerozuměla.
Neviděla, jak její chování zabíjí ve mně víru ve vztahy, v rodinu, v lásku.
Od dětství jsem pochopil jedno – muž v jejím životě bude vždy důležitější než já.
Stal jsem se cizincem ve vlastním domě.
Když se objevoval nový „nápadník“, telefon zvonil bez ustání.
A já věděl – teď už pro mě doma není místo.
Přestal jsem jí věřit, přestal jsem cítit k ní něco jiného než podráždění.
Stal jsem se chladným.
Už jsem nemohl poslouchat její naříkání, nemohl jsem ji utěšovat po každém novém neúspěchu.
Je to dospělá žena, ale chová se jako rozmazlená holka.
A já…
Cítím se jako stařec.
Už vyčerpaný jejími slzami, prázdnými nadějemi, nekonečnými chybami.
A víte, co je na tom nejhorší?
Nechci žádné vztahy.
Ani si nedokážu představit, že bych mohl někomu důvěřovat.
Vyrostl jsem v domě, kde láska znamená lež, zradou a bolest.
Nemohu na to koukat.
Někdy se vrací domů opilá.
Někdy přivede „dalšího“.
Ležím v druhém pokoji a slyším, jak se smějí.
A uvnitř se mi všechno svírá odporem.
Je mi na zvracení.
Nechci to slyšet.
Nechci takto žít.
Ale nemám na výběr.
Máma si nemyslí, že mi je špatně.
Zajímá ji jen ona sama.
Internet – moje jediná útěcha.
Víte, co mě zachraňuje?
Pouze internet.
Jen tady mohu říct to, co nikdy nevyslovím nahlas.
Cítím se svobodný jedině, když sedím za obrazovkou.
Ale to není život.
A možná se jednoho dne odstěhuji z tohoto domu.
Abych ji neslyšel.
Abych ji neviděl.
Abych se nedostal do jejího osudu.
