Opravdu jsi přijela? A kdo tě vůbec zval? Spíš bys měla pomoct penězi, – suše pronesla teta Marta.
Iva sebou trhla při nepříjemném zvuku vyzvánění, které ji probudilo.
Zaraženě se podívala na displej telefonu – volala jí sestřenice, se kterou se už přes dva roky nebavila.
– Ty spíš? Závidím ti, já ani oka nezamhouřila. Už jsem si všechno vyplakala…
– Je noc, samozřejmě že spím, – Iva se podívala na budík, který ukazoval půl druhé ráno.
– Tak to znamená, že ještě nic nevíš, co? – pokračovala záhadně sestřenice.
– Hana, jdi k věci, – zívla do sluchátka Iva. – Ráno musím brzy vstávat.
– Spoustu času na spaní ještě budeš mít. V naší rodině se stalo neštěstí, – s výčitkou řekla sestřenice, jako by za to Iva mohla.
– Jaké? – vyhrkla Iva s obavami, že se možná něco stalo její matce.
– Strýc Tomáš dneska zemřel, – vzlykla Hana. – Náhle a nečekaně. Pro tetu Martu to bylo velké překvapení. Peníze chybí. Potřebujeme pomoci. Zítra jedeme s bratrem na vesnici. Pojedeš s námi?
– Ne, nemůžu. Přijedu jen na pohřeb.
– Pak mi pošli peníze, teta je zítra dostane, – připomněla znovu o finanční pomoc Hana. – Dvacet tisíc korun.
Iva okamžitě poslala sestřenici peníze přes telefon a znovu šla spát.
Nebylo jí z té smutné zprávy moc ouvej, protože se se svou otcovou rodinou již delší dobu nestýkala.
Po jeho smrti přestali s Ivovou rodinou komunikovat a prohlásili, že už k nim nepatří.
Dívka si myslela, že by bylo ošklivé zůstat stranou, a tak se rozhodla pomoci.
Po zaslání peněz jí už nikdo nezavolal. Hana na ni okamžitě zapomněla. Iva se několikrát pokusila dovolat, aby zjistila čas pohřbu, ale sestra nebrala telefon.
S obtížemi našla informace přes známé a rozhodla se, že muže doprovodí na poslední cestě.
Teta Marta se tvářila nespokojeně, když potkala svou neteř, jako by ji spíše rozčiloval její příchod, než smrt manžela.
– Přijela jsi… A kdo tě sem vůbec volal?! Spíš by ses měla složit na peníze, – procedila žena s despektem.
– Poslala jsem vám dvacet tisíc, – odporovala Iva.
– Divné, ke mně nic nedorazilo, – nedůvěřivě odfrkla teta Marta.
– Dala jsem je Haně…
– No ták, nelži, – žena si založila ruce na břicho. – Oni mi s Petrem dali jen dvacet tisíc dohromady. Po deseti od každého. Tohle jméno jsem ani neviděla.
– Nic nechápu, – Iva začala očima hledat sestřenici.
Ale ta jakoby schválně zmizela. Dívka ji s obtížemi našla na ulici, u plotu.
– Hana, tys nedala peníze tetě Martě? Tak kde jsou? – dožadovala se odpovědi Iva.
– Dala jsem je, – spíše nechtěně odpověděla dívka.
– Říkala, že peníze jsou jen od tebe a Petra…
– Mýlí se, – nezaujatě odpověděla Hana.
– Ty jsi dala tedy dvacet tisíc?
– Ano.
– Ale to je pro dva, ne pro tři!
– Hezké! Někdo musí také zaplatit za benzín, – Hana protočila oči a zkřivila obličej.
– Pět tisíc za štreku stovek kilometrů? A proč bych měla platit váš výjezd? – bombardovala otázkami Iva.
– Nechápu, ty chceš, abych ti ty peníze vrátila, nebo co? – sarkasticky se zeptala dívka.
– Ano, chci!
– Teď nemám, později ti je přepošlu, – Hana se otočila a s hlavou hrdě vztyčenou se vzdálila.
Ivě se po tom všem vůbec nechtělo zůstávat v cizím domě, neboť teta i sestřenice ji přiměly litovat, že jim nabídla pomoc.
Tajně si zavolala taxi a odjela. O týden později jí zavolala matka s pláčem.
– Dcero, je pravda, že jsi nejdřív dala peníze na pohřeb Tomáše, a pak je zase vzala? – téměř plačící se ptala žena.
– Dala jsem, ale nic jsem nevzala.
– Teta Marta chodí po vesnici a říká všem, že jsi ty peníze vzala zpět. Urazilo ji, že tě neuvítala s otevřenou náručí, – smutně promluvila matka. – Mně je hanba chodit po vesnici, všichni se dívají skrze prsty.
– Mami, tak to vůbec nebylo! – Iva byla rozhořčená pomluvami, které rozšířila rodina.
Okamžitě matce vylíčila, co se doopravdy stalo v domě tety Marty.
– Hana mi ty peníze nikdy nevrátila, – zakončila svůj příběh Iva.
– Takže si ty peníze u tety Marty nechala ona a řekla, že to ty jsi je chtěla zpět! To je ale nestoudnost! Ať už jim v krku zůstanou! – v rozhořčení mluvila matka.
Po tomhle Iva v první chvíli chtěla Haně zavolat, ale rozhodla se, že si nebude kazit nervy, a prostě s ní přestala mluvit.
Ale za pár měsíců se sestřenice nečekaně sama připomněla.
– Rozhodlo se, že strýci Tomášovi postavíme pomník. Tvoje část je čtyři tisíce, – oznámila Hana obchodním tónem.
– Nepřidám ani korunu!
– To se mi nezdá jako rodinný přístup, – vzdychla do telefonu Hana. – Nečekala jsem to, skutečně.
– Já taky nečekala, že mě někdo takhle oklame jako hlupačku a pak ještě pustí pomluvy.
– O čem mluvíš?
– Zůstaly ty peníze u tety Marty?
– Ne!
– Lžeš!
– Tak jsem je vzala, no a co? – se vztekem pronesla Hana. – Na rodinu stejně utrácíš jen málokdy.
– Možná proto, že si na mě vzpomenete jen při tragédiích?
– K čemu je potom rodina? Takže zaplatíš nebo ne?
– Ne. Ty peníze, co jsi vzala tetě Martě, mi nevrátila, vzala sis je sama a teď se tváříš, že já trvám na jejich vrácení. Myslíš, že bych se s tebou chtěla dál bavit? Navíc, po otcově smrti jste řekli, že my s mámou k vám už jako rodina nepatříme, takže vám nemám povinnost pomáhat! – rozčílila se Iva a neztrácejíc trpělivost se sestrou, zablokovala její číslo.



