Dívka s jednou fotografií
Poprvé jsem ji zahlédl hned v ten den, kdy jsem přišel.
Seděla na krajní posteli u zdi a upřeně se dívala na něco v rukách. Nepohnula se, nevěnovala pozornost hluku za zády a tady bylo vždy hlučno: někdo se dohadoval u okénka s jídlem, někdo kašlal v rohu, tranzistor na parapetu šeptal předpověď počasí. Seděla tam a v sále s třiceti lůžky to vypadalo, jako by tu vůbec nebyla.
Položil jsem krabici s knihami na zem a zamířil k Renatě.
Kdo to je? zeptal jsem se.
Renata se neotočila. Klidně rozkládala ložní prádlo po vozíku a počítala je potichu. Osmačtyřicet let, koordinátorka azylového domu, unavená vším ještě před obědem.
Zdenka. Je tu čtvrtý měsíc. Ani slovo. S nikým.
Ani slovíčko?
Ani slovíčko. Jí, spí, myje se. A sedí. S tou věcí v ruce. Nejdřív jsem myslela, že to je nějaký obrázek svatého. Kdepak. Fotografie.
A doklady?
Nemá žádné. Ani občanku, zdravotní, prostě nic. Snažili jsme se jí pomoct vše obnovit odmítla. Bez jednoho slova. Jen zavrtěla hlavou a otočila se k nám zády.
Podíval jsem se na Zdenku. V ruce držela něco malého, do dlaně. Rohy ohnuté dovnitř, tmavší fleky od vody. A dívala se na to, jako když člověk kouká z okna nočního vlaku, kde už je tma a vidíš jen svoje odraz.
Je mi dvacet šest. Studuji dálkově sociální práci. Třikrát týdně docházím sem, do Teplého přístavu. Azylový dům pro ženy bez domova ve třetím patře bývalé koleje v Libni. Je tu cítit savo a lepená kaše. Okna vedou na parkoviště supermarketu. V noci odtamtud svítí žlutý nápis a ženy na postelích blíž k oknu si stěžují, že kvůli tomu nemohou usnout. Žijí tu lidé bez adresy. Když se jich někdo zeptá, kde žijí, nevědí, co říct.
A nechodím sem kvůli povinným praxím nebo zápočtům. Dělám to, protože poslední tři roky žila moje babička sama v garsonce v Mladé Boleslavi. Volal jsem jí každou neděli. Deset minut, někdy patnáct. Myslel jsem, že to stačí. Že to zvládá. A když jsem přijel na pohřeb, sousedka paní Tamara mě vzala za ruku a řekla: Každý den chodila na chodbu, postávala u zábradlí. Čekala, že někdo přijde. Já šla, když to šlo. Ale já nejsem ty.
A od té doby už nechci nikdy přijít pozdě. K nikomu.
Vyskládal jsem knihy na stůl v společenské místnosti. Detektivky, romány, nějaký sborník básní. Simenon, Viewegh, Hakl to, co někdo opravdu čte, ne co se jen staví do polic. Jednu knihu jsem nechal zvlášť Hlas za zdí od Michala Hrdiny. Byla z antikvariátu, na přebalu fixou 50 Kč. Ani jsem se nepodíval pořádně na autora, prostě jsem ji položil k ostatním.
Zdenka ke stolu nepřišla. Ani ženy na okolních postelích. Knihy si tu berou jen, když si myslí, že je nikdo nesleduje. Navečer ubyly ze stolu tři. Hlas za zdí tam zůstal.
A i druhý den.
***
Za týden jsem přinesl čaj.
Ne do jídelny, ne k těm bílým plastovým kelímkům a balíčkům s cukrem. Nalil jsem dva hrnky z termosky z domova s mátou, jak to dělala babička a sedl si vedle Zdenky. Jeden hrnek jsem položil na noční stolek před ní.
Nepodívala se na mě.
Seděl jsem a mlčel. Pil jsem svůj čaj. Máta voněla létem. Asi deset minut. Pak jsem vstal a odešel. Hrnky zůstal plný.
Další den to samé. Dva hrnky, ticho, vůně máty. Třetí den Zdenka hrnek vzala. Neřekla díky. Ani neuhnula hlavou. Prostě vzala a upíjela malé doušky, ve dvou rukou, jako pijí ti, co si víc než na čaji váží tepla, které jim proudí do dlaní kolem hrnku.
Všiml jsem si jejích rukou. Dlouhé prsty, klouby výrazné. Nehty krátké, ale upravené, rovně zastřižené. Ostříhala si je pečlivě, i tady, v sále s třiceti postelemi, kde většina už dávno ztratila zájem o vše jiné než o jídelníček.
Renata mi říkala nečekej. Jsou lidé, co se už nikdy nevrátí. Ztratí se sami v sobě a cesta ven už neexistuje. Viděla jsem jich desítky, říkala Renata, když si rovnala šátek na hlavě. Po půl roce jejich papíry odešleme na úřad a půjdou do domova seniorů. Dál už neřešíme.
Ale já si všiml něčeho, co Renata asi neviděla. Nebo na tom nelpěla.
Zdenka každé ráno pečlivě zastýlala postel. Rohy ustlané, deka bez faldů. Své tmavě šedé kabátko, hustě zašité na kapse, věšela přes opěradlo židle stále stejným pohybem. Stehy na kapse pravidelné, odstupy milimetr po milimetru. To není člověk, co se vzdal. Je to někdo, kdo potřebuje řád. Pořádek. Kontrolu. Kdo celý život vedl zápisník, kontroloval sešity a dbal na rozvrh.
Desátý den jsem jí donesl knihu. Tu Hlas za zdí položil jsem ji na stolek vedle mátového čaje.
Dobrá kniha, řekl jsem. Četl jsem ji v šestnácti.
Zdenka se podívala na obálku. A poprvé jsem viděl, že se jí v obličeji něco pohnulo. Ne úsměv. Spíš jen mihnutí, drobný záškub koutku. Prsty se dotkly knihy a chvíli zůstaly na titulní stránce.
Vevzal si ji.
Když jsem večer odcházel a otočil se ke dveřím, viděl jsem: Zdenka leží a čte. Fotografie vedle tváře na polštáři. Potřebuje obojí minulost u hlavy i nějaký příběh v rukou.
Když jsem vyšel ven, bylo mi tepleji než uvnitř.
Uběhly dva týdny.
Vždy jsem nosil čaj. Seděl jsem vedle, mlčel nebo povídal o počasí, knížkách, které dorazily, nebo že v kavárně naproti mají nově tvarohové šátečky. Drobnosti. Nic osobního, nic bolestivého. Zdenka poslouchala. Někdy přikývla. Jednou pootočila hlavu, když jsem říkal, jak náš černý kocour z dvora chodí žebrat zbytky ke vchodu azylu.
A pak promluvila.
Bylo to v úterý, čtrnáctého března. Za oknem šedá břečka sněhu a deště, tranzistor na parapetu mumlal něco o kolonách na Jižní spojce. Zdenka dopila čaj, položila hrnek a řekla:
Chtěl byste vědět, co je na té fotce.
Ne otázka. Konstatování. Hlas měla hluboký, každé slovo jasné mluvila, jak umí lidé, co stáli dvacet let před třídou.
Jen pokud byste ji chtěla ukázat, řekl jsem.
Odmlčela se. Pět vteřin, mně se zdálo déle. Pak vytáhla fotografii z toho zašitého kabátu. Jemně, dvěma prsty, jako křehkost. Podala mi ji.
Omačkaná, hnědě pihovaná od vody, okraje ohnuté. Byla na ní žena u tabule, kolem děti. Žena ve světlé halence, s vlasy staženými dozadu, ruce na ramenou dvou kluků v první řadě. Usmívá se. Otevřený, nehraný úsměv. A děti také. Asi patnáct dětí, šestá třída. Jeden chlapec má rozvázanou tkaničku, dívka v copu bílou stužku.
To jsem já, řekla Zdenka. Dvaadvacet let zpátky.
Podíval jsem se na ni a pak na fotku. Na fotce žena čtyřicátnice, sebevědomá, klidná. S rovnými rameny, zvyklá držet křídu v ruce. Před ní Zdenka dnes šedesátnice, v tmavě šedém kabátu, úzká ramena. Ale pohled stejný. Rovný, vidí fakt doopravdy.
Učila jsem češtinu a literaturu. Základka číslo 47, Praha.
Češtinu?
Od roku osmdesát šest do dvacátého. Čtyřiatřicet let, jestli počítám správně. Pak školu zrušili. Reforma, vyslovila to slovo klidně, jako diagnózu. Za rok zemřel Vláďa, manžel. Mrtvice. Neměla jsem na hypotéku. O byt jsem přišla.
Mluvila krátce. Bez detailů. Fakt za faktem, jako lékař v kartotéce. Žádné emoce, žádné pauzy.
Bydlela jsem rok u známých. Nejprv u bývalé kolegyně, potom u kamarádky z fakulty. Pak už to bylo všem nepohodlné. Odejít bylo snažší. A odešla jsem.
A ta fotografie?
Zdenka ji vzala zpět. Jemně uhladila každý roh, každou záhyb.
Připomínám si, kým jsem byla. Abych věděla vždy je možné se vrátit.
Měl jsem vyschlo v ústech. Ne z lítosti. Z toho klidu, jak to říkala. Jako fakt, dokazatelný, jako matematická věta.
Paní Zdenko, řekl jsem. A děti na fotce? Kdo jsou?
Moji žáci. Šestá bé, čtyřiadvacátý. Někdo odjel, někteří se změnili úplně. Jeden kluk píše knihy. Slyšela jsem v rozhlase. Nevzpomenu si na příjmení. Ale hlas bych poznala.
Hlas?
Od mala měl zvláštní hlas. Tichý, ale když četl básně nahlas, celá třída zatajila dech. Dokonce i Kája, co jindy dělal lotroviny, najednou mlčel. A v tom rozhovoru v rádiu stejný hlas. Jela jsem autobusem, zachytila ho a zavřela oči.
Schovala fotku do kapsy. Pohladila stehy zvyk. Dělala to pořád, aby ověřila, že je kapsa pevná, fotka uvnitř.
Byl to uzavřený kluk. Táta odešel brzy, máma makala dvě směny v mlékárně. Po škole zůstával u mě ve třídě. Jakože si čte dějepis, ale nechtěl domů do prázdného bytu. Nevyhazovala jsem ho. Nechala jablko na stole. Povídali jsme si. O knihách, o hrdinech, proč šel Raskolnikov za Soňou. Vždycky se ptal: Co když hrdina nevrátí? Co potom? Odpovídala jsem: Pravý hrdina se vždy vrací. Třeba za dlouho.
Zmlkla. Dívala se na bílou zeď před sebou, ne na mě. Jako by viděla třídu, kterou už nikdy nespatří.
Někdy je mlčení to jediné, co člověk může dát.
***
Večer jsem seděl v kavárně naproti azylu. Malá, pět stolů, vůní kávy a skořice. Notebook na stole, vychladlý latté vedle. A hledal jsem.
Základka 47 Praha. Známí absolventi.
Nic. Školu zrušili dvacátý rok, budova dnes další centrum volného času. Web neexistuje, Facebook odumřel dva roky nazpátek. Vlezl jsem do internetového archivu, vyhledal stare stránky stránku Naši absolventi. Tři jména. Docent, ředitel podniku a Michal Hrdina, spisovatel.
Do vyhledávače: Michal Hrdina spisovatel.
A on.
Michal Hrdina, třicet čtyři. Tři romány. Magnesia Litera. Debut Hlas za zdí, rok 2015.
Hlas za zdí.
Kniha, co jsem přinesl Zdence na noční stolek.
Kniha, co jsem četl v šestnácti.
Zůstal jsem sedět. Číšnice prošla okolo a ptala se, jestli je vše v pořádku. Přikývl jsem. Nic nebylo v pořádku.
Tu knihu jsem si pamatoval dobře. O klukovi, co vyrůstal sám v malém městě. O učitelce, která v něm viděla, co jiní ne. O tom, jak jediné slovo ve správnou chvíli někoho udrží pohromadě. Ne zachrání jen nenechá se rozpadnout.
Četl jsem ji na babiččině gauči v Mladé Boleslavi, venku pršelo, babička vařila jablečný kompot. Tehdy jsem si řekl: chci být u toho, když jde o něco důležitého. Ne potom, ne po telefonu, ne deset minut v neděli.
Kvůli té knize jsem šel na sociální práci. Ne kvůli učebnicím, kvůli tomuhle příběhu učitelky, co nechávala jablko na stole.
Otevřel jsem rozhovor s Hrdinou, co vyšel na literárním portálu. Mluvil tam o škole, o Praze, o vůni křídy, skřípání židlí po vyučování. A o ní.
Moje paní učitelka literatury. Zdenka Kadlecová. Jediná mě tehdy slyšela, když jsem já sám nevěděl, kým vlastně jsem. První knihu jsem napsal s myšlenkou na ni. Na to, co každý den dělala zůstávala a naslouchala. Ne protože musela. Protože jí to nebylo jedno.
Listuji dolů. Stahuji elektronickou verzi Hlase za zdí, nová vydání byla online ke čtení.
První stránka.
Z.K. učitelce, která mě slyšela.
Z.K. Zdenka Kadlecová.
Zíral jsem na obrazovku. Latté úplně vystydlo. Kavárna zavírala za půl hodiny.
Žena, díky které se stal spisovatelem. Díky které vznikla kniha, která mě dovedla k volbě být mezi lidmi v nouzi. Ta žena teď spí v azylovém domě. Nemá občanku, ani důchod. Má jen pomačkanou fotografii v zašité kapse.
Vytáhl jsem mobil a našel web Hrdinova vydavatelství. E-mail obchodní nabídky.
Začal jsem psát.
Dobrý den, jmenuji se Tomáš. Jsem dobrovolník v azylovém domě v Praze. Toto je pro Michala Hrdinu. Vím, komu jste věnoval knihu ‘Hlas za zdí’. Zdenka Kadlecová je naživu. Je zde. Střádá fotografii tříd, ve které jste seděl v lavici. 6.B, ročník 2004. Pamatuje si kluka, co četl básně a nechtěl jít domů.
Přiložil jsem fotku fotografie vyfocenou mobilem, rozmazanou, se světelným odrazem, ale tváře byly vidět.
Odeslal.
Zavřel notebook. Sebral věci. Z kavárny jsem šel ven. Venku foukalo, březen voněl mokrým asfaltem. Až na zastávce jsem si všiml, že se mi třesou ruce.
Tři dny nepřišla odpověď.
Kontroloval jsem mail po dvou hodinách. Nic. Myslel jsem mohlo to spadnou do spamu. Nebo zprávy neposílají dál. Třeba si myslí, že je to podvod.
Pokračoval jsem v čaji se Zdenkou. Promlouvala stále víc. Ne o sobě, jen o škole. Vykládala historky o žácích ne jmenně, spíš podle příběhu. Jedna holka psala básně a schovávala je v lavici. Já našla, vrátila a na papír položila karamelu. Aby věděla, že někdo přečetl a ocenil. Po roce to přečetla nahlas na školní besídce. Ruce se jí třásly, ale zvládla to. Nebo: Jeden kluk se rval denně. S kýmkoliv. Rozbité klouby, učitelé to neřešili. Dala jsem mu Malého prince. Za měsíc se zeptal: ‘Paní učitelko, liška byla taky sama, že?’
Vyprávěla, jako by tu děti byly. Jako by to bylo včera.
Jak by mohl člověk zapomenout někoho, kdo ho takhle pamatuje?
Čtvrtý den přišla odpověď.
Seděl jsem v tramvaji, najednou vibrace telefonu. E-mail. Ne od vydavatelství od něj samotného. Soukromá adresa, jméno odesílatele: Michal Hrdina. Tři řádky:
Tomáši, děkuju za zprávu. Přijedu. Napište mi kdy a kam. Čtyři roky jsem Zdenku hledal. Říkali mi, že školu zrušili, číslo neodpovídá, stará adresa neplatí. Dál už nebylo kudy hledat. Netušil jsem. Děkuji, že jste mě našel.
Čtyři roky. Hledal ji čtyři roky. Nenašel. To už Zdenka dávno byla u známých a pak… nikde.
Přečetl jsem mail ještě dvakrát. Odpověděl jsem s časem a adresou azylu.
Nejtěžší bylo říct to Zdence.
***
Přišel jsem ráno, v pátek. Zdenka seděla na posteli jako vždy. Fotografie v ruce. Kabát na židli. Za okny první jarní slunce, žluté pruhy na linu. Z dálky hrálo rádio něco o bílých růžích.
Sedl jsem si vedle. Dal čaj. Vzala ho.
Paní Zdenko, řekl jsem. Mám něco důležitého.
Podívala se na mě. Čekala.
Našel jsem vašeho žáka. Toho, co píše knihy. Jmenuje se Michal Hrdina. Napsal “Hlas za zdí” tu, co jste četla. A rád by přijel. Za vámi.
Nepohnula se. Hrnek u úst. Dvě, tři vteřiny ticho. Rádio zmlklo.
Pak velmi tiše:
Ne.
Paní Zdenko, prosím…
Nechci, aby mě viděl takovou. Tady. Na této posteli. V tom kabátě. Ne.
Sklopila hlavu. Poprvé za celé ty týdny jsem viděl, že jí bělejí klouby, jak tiskne hrnek. Ten jí málem vypadl, podařilo se mi zachytit ho včas.
Bylo mi dvacet šest a nevěděl jsem, co říct. Stál jsem před ženou, co dvacet let učila děti nacházet správná slova, a sám jsem nenašel žádné. Všechna mi připadala malá.
Pak mi došlo…
Řekl jste mi: Aby člověk nezapomněl, může se vrátit.
Zvedla hlavu.
Vy jste to řekla. Vy. Každý den se díváte na tu fotografii, protože věříte, že se dá vrátit. A on jede. Čtyři roky vás hledal. Čtyři roky vám zkoušel volat, hledal vám adresu. Nenašel. Stejně nezapomněl.
Hleděla na mě. Viděl jsem, že se v ní cosi pohnulo hlouběji, než by ukázaly vrásky.
Čtyři roky? zopakovala.
Ano.
Podívala se na fotografii. Prstem přejela po tváři chlapce z druhé řady hubený, tmavé vlasy, jen o trochu menší než ostatní.
To je on, zašeptala.
Složila fotografii. Vložila do kapsy. Řekla:
Dobře.
Michal přijel v sobotu.
Stál jsem u dveří a čekal. Vystoupil z taxíku vysoký, v tmavém kabátu, lehce opálený obličej, jak lidé, co tráví čas venku, na verandě nebo sadě. Šel za mnou s papírovou taškou, v ní něco hranatého, kniha.
Tomáš? zeptal se.
Ano.
Děkuju, řekl. Viděl jsem, že těžko hledá slova. Ne nervózou. Spíš výčitkami, které nosil čtyři roky.
Dovedl jsem ho do sálu. Zdenka stála u postele. Ne seděla postavila se. Kabát přes ramena, fotografie v kapse. Hrdě, zatažená ramena, jako na fotografii. Připravila se, jako na vyučování.
Michal zůstal o tři kroky dál. Zastavil se.
Paní Zdenko?
Přikývla.
Přistoupil blíž.
To jste vy, řekl tiše. Poznal jsem vás po hlase, když jste řekla dobře. Vždycky jste tak říkala, když jsem pochopil úlohu. Dobře. Krátce. A trošku jste se pousmála.
Zdenka na něj hleděla. Viděl jsem, jak jí cukl bradek. Jednou.
Vyrostl jsi, Michale.
Vyrostl, kývl. Vyrostl a napsal knihu. O vás. Hlas za zdí je o vás. Byla jste jediná, kdo mě slyšel, když jsem mlčel.
Vytáhl z tašky knihu. Silný svazek v pevné vazbě, jubilejní vydání. Otevřel první stránku.
Z.K. učitelce, která mě slyšela.
Je vaše, řekl. Byla vždy vaše.
Zdenka si ji vzala. Přitiskla na prsa. Zavřela oči.
Odstoupil jsem ke dveřím. Nebyl to můj moment. Jejich byl.
Michal si sedl vedle Zdenky na postel. Povídali si. Dlouho hodinu, snad víc. Já slyšel jen útržky. Ale viděl jsem, jak se Zdenka poprvé za těch pět měsíců směje. Zakrývá ústa dlaní, jak to dělají ženy, které si zvykly mlčet. Smál se i Michal. Pak zmlkli a on jen položil ruku na její kapsu tam, kde je fotografie.
Pak zavolal mě.
Tomáši, pojďte, vyzval mě.
Šel jsem.
Paní Zdenka prý přinesla do azyláku moji knihu. Ještě dřív, než jste věděl, kdo jsem.
Ano, byla v antikvariátové krabici.
Četl jste ji v šestnácti.
Ano.
Podíval se mi do očí. Temné, ale upřímné.
Víte, co se tady stalo?
Věděl jsem. Zdenka naučila jeho. On napsal knihu. Ta skončila u mě, na babiččině gauči v Boleslavi. Já začal pomáhat. A našel Zdenku.
Kruh.
Vím, řekl jsem.
Michal vstal.
Paní Zdenko, řekl nezůstanete už tady. Chci pomoct. S doklady, bydlením, prací pokud budete chtít.
Nechci charitu, zatvrdila. Hlas jí zněl rozhodně učitelka.
Nejde o charitu, řekl. Je to vděk. Vděčnost a trochu i dluh. Vy jste mi dala budoucnost. Když jsem neměl sílu psát, jste mi dala jablko a řekla: počkej. Je mi třicet čtyři, mám tři knihy a dům na okraji Prahy. A vy jste tady. To není správně. Pomůžu.
Mlčela. Nebála se podívat do očí.
Ne hned. Pomalu. Doklady, pokoj, čas si zvyknout. Nezmizím. Už jsem jednou neobjasnil, když mi zmizelo číslo. Už nikdy.
Pohlédla na něj. Poznal jsem ten pohled jako na fotce. Zkoušela, jestli lže.
Dobře, řekla.
A pousmála se jedním koutkem. Tak, jak napsal v knize.
***
Uběhl měsíc.
Vyšel jsem v domovním chodbě na schodiště činžáku v Libni. Stejná čtvrť, deset minut od azylu. Byt ve společné nájmu, tři pokoje, v chodbě kolo a vůně smažené cibule. Zdenka měla pokoj u okna, s výhledem do dvora.
Otevřeno.
Pokoj malý postel, stůl, noční stolek, polička s knihami. Pořádek. V okně tři knihy na hromádce. Na věšáku u dveří kabát. Ten šedý, hustě zašitý ale kapsa prázdná.
Protože fotografie stála na stolku. V rámečku. Úplně obyčejném. A pod sklem vypadala jinak. Ne jak tříska z minulosti schovaná v kapse. Jako součást přítomnosti. Otevřeně a bez studu.
Zdenka seděla u okna a četla. Zvedla hlavu.
Dáte si čaj? zeptala se.
Ano, rád, řekl jsem.
Vstala, šla do kuchyně. Slyšel jsem, jak zdraví sousedku: Dobré ráno, paní Valentová, je varná konvice volná? Hlas hluboký, s jasnou výslovností. Ale lehčí. Ztratil zátěž, kterou v něm nosila.
Podíval jsem se na fotografii v rámečku. Žena u tabule, děti kolem. Chlapec z druhé řady on. Z učitelky bezdomovec. A už ne.
Michal dodržel vše. Doklady vyběhal právník. Tři týdny občanka, pojištění, průkazka. Pokoj našla Renata zná lidi na úřadě. Michal zaplatil půl roku. Zdenka už podala žádost na místo knihovnice v knihovně na Krejcárku Renata pomohla s doporučením.
Přinesla dva hrnky čaje. S mátou. Jako kdysi v azyláku jen teď pokládala hrnek přede mě ona.
Děkuji, prohodil jsem.
Za čaj?
Za větu. O tom, že se dá vrátit.
Sedla si naproti. Měl jsem pocit, že má jinou halenku světlou, s malým límečkem. Jako na té fotce.
Víš, řekla, vrátit se neznamená zpět do školy číslo 47. Do Prahy mého mládí. Ani do roku 2004. Znamená být tam, kde jsi opravdu sám sebou. Myslela jsem, že fotka znamená minulost. Ale byla o budoucnosti. O tom, co zůstalo celé, když všechno ostatní se rozpadlo.
Podívala se na rám i na mě. Došlo mi teď se dívá na lidi, ne na fotku. Vrátila se.
Dopil jsem čaj. Vstal.
Přijdu ve čtvrtek, řekl jsem.
Přijď, odpověděla Zdenka. Budu tady.
Dvě slova: Budu tady. Pro člověka bez adresy je to všechno.
Vyšel jsem ven. Duben voněl mokrou hlínou. Keře už vyhnaly první listy, zelené a lesklé jako na dětském obrázku. Šel jsem a myslel na to, že v šestnácti jsem přečetl knihu a chtěl být u toho, když záleží na druhých.
A teď jsem tady. Skutečně.
Fotografie stojí na stolku. Ne v kapse, ne v dlaních. Ve skle. A ta žena na ní se směje otevřeně, tak, jak člověk, kterému je fajn.
Tak, jako se Zdenka smála před chvílí, když nalévala čaj.
Dá se vrátit. Ona je toho důkazem.
