Omlouvám se, ale do takové dovolené se mi nechce!
– Mám skvělou zprávu! – oznámil Jan z předsíně, když vstoupil do bytu. – Jedeme na dovolenou!
Eva přesto zprávu nepřijala s nadšením, jaké by si sama představovala. Jan už dlouho mluvil o společné dovolené někde na břehu teplého moře, kam by tak ráda utekla z deštivého a nepříznivého města… A teď to vypadalo, že plány se konečně blíží k realizaci. Kde je ta očekávaná radost?
Zdálo se, že Jan taky zachytil lehce nepříjemnou náladu své ženy. Zamračil se:
– Evi, co se děje? Už se ti to rozleželo v hlavě?
– Ne, – Eva si povzdechla a snažila se pochopit, co se vlastně děje. – Jenom… Tak dobře, kam plánuješ jet?
Jan hned začal barvitě líčit svou představu společné dovolené. Indonésie, tropický ráj, chráněné ostrovy, komodští draci…
– Komodští draci, dokážeš si to představit? – řekl s nadšením. – Celý život jsem snil o tom je vidět!
Eva si to představit nedokázala. Komodské draky viděla jen na obrázcích na internetu, kde jí připadali děsiví a nebezpeční. Neměla vůbec touhu ty obrovské ještěry vidět.
– Honzo… – váhavě začala, – co kdybychom jeli raději do Chorvatska? No klasika – all inclusive, hotel, pláž, animace… Švédské stoly, ne? Vždyť jedeme na dovolenou, ne riskovat život.
– Jak to myslíš? – okamžitě se zamračil Jan. – Jaké riziko? Exkurze vede zkušený průvodce, nic takového nedovolí.
Eva jen mávla rukou. “Nic takového,” možná. Ale pro ni to rozhodně žádná dovolená nebude. Chtěla by ležet na pláži, opalovat se a pít nealko, místo aby honila varany s fotoaparátem. Ale většinu rozpočtu na jakoukoli cestu zajišťoval Jan, takže musela poslouchat. A souhlasit.
Manžel ještě dlouho vyprávěl o tom, jak úžasné bude bydlet v chatě z rákosu na pobřeží, jaká jídla místní kuchyně ochutnat, kam se podívat…
Eva poslouchala jen částečně. Honza, jak bylo zvykem, už vše rozhodl. Její hlas tady neměl váhu.
Vlastně to tak bylo vždy. Honza rozhodoval o všem sám – jakou koupit domácí techniku, do jaké školky dát Vítka, jakou barvu podlahy vybrat. Ano, byl rozumný a uměl vybrat dobře. Ale pokud na barvě podlahy Evě ve větší míře nezáleželo, na záležitosti týkající se jejich společného trávení času nemohla jen tak mávnout rukou.
Do nedávna Eva vždy souhlasila s manželem. Jezdila červeným autem, přestože nesnášela červenou barvu. Jezdila na místa jako Šumava a Krkonoše, přestože by raději vyrazila na pláž v Chorvatsku. Navštěvovala aquapark místo botanické zahrady. A tak dál a dál.
Zpočátku se Eva snažila sama sebe přesvědčit, že by to tak mělo být. Že se manžel snaží rozšířit její obzory, dostat ji z její komfortní zóny a podobně a podobně.
Honza byl skutečně velmi aktivní – vždy, co ho znala. Otevřený novým vlivům, novým módám a zájmům. Eva byla spíše konzervativní. Ale její rodiče obdivovali, kolik zajímavého a skvělého Honza dokázal. A tuhle trojici Marii nikdy nemohla dostat.
S postupem času přestala vůbec hádat. Snažila se oblíbit si život, který jí byl vnucován. Stála na lyžích pod vedením manžela. Sotva se nezranila na noze, ale ani den na ortopedii nepřesvědčil Honzu, že jeho žena žádný sportovec není. Začala chodit do bazénu, přestože od dětství neměla ráda vodu a na moři preferovala jen “vstoupit a vystoupit,” trochu si namočit nohy.
Takových příkladů bylo mnoho. A pokud nové aktivity zpočátku přinášely do Evina života něco neobvyklého, postupně toto novum ustoupilo melancholii.
Eva nechápala, co se s ní děje. Honza byl stále aktivní a nadšený, přetékající novými nápady, jeden bláznivější než druhý. Našel způsoby, jak realizovat své sny. A Eva ho prostě následovala jako přivázaná.
Občas měla skutečně pocit, že je přivázaná. Že už není samostatnou osobností, ale jakýmsi přívěskem, kterému se přisuzuje myšlení jako Honza, láska k tomu, co má rád Honza, a tak dále.
– Dobře, – nakonec unaveně vydechla. – Ty už jsi všechno rozhodl a naplánoval. A zeptal ses mě?
Honza jen mávl rukou, jako kdyby říkal, že se snaží pro její dobro a ona to neocení!
– No, kdybych se tě zeptal, co bys udělala? – řekl manžel. – Opět bys mě táhla do té své nudné Itálie!
– „Opět“? – zvolala Eva. – Co znamená „opět“? Byli jsme tam vůbec někdy?
Honza otevřel ústa, aby odpověděl, ale nestihl to. Jeho ženu to začalo:
– Vůbec ses mě neptal, kde chci odpočívat, jak žít, jaké auto řídit! Ne! Všechno jsi rozhodl sám! Eva to, Eva tamto, dělej tohle, zajímej se o to, a proč? Aby se ti to hodilo? Aby ses mohl chlubit před kamarády, podívejte, jak mám chytrou sportovkyni za ženu, a jak se ve všem shodneme? Takže? Nebo abys realizoval své sny? A ptal ses na moje sny? Děkuji, ale na takovou dovolenou nechci!
Eva se zarazila. Něco jí sevřelo hrdlo, a v očích se jí začaly sbírat slzy.
– Evi, ale miluji tě… – Zdálo se, že Honza byl zaskočený a rozčilený takovým nečekaným útokem ze strany stále klidné a poddajné manželky.
– Ne! – rozhodně odpověděla Eva. – Když někoho miluješ, tak se tak nechováš! Když miluješ, ptáš se, co si milovaný přeje. O čem sní. A nevyužíváš ho k ctižádosti!
Když pocítila, že slzy zanedlouho vytrysknou, Eva vyběhla z pokoje.
„To stačilo! Ať si fotografuje svoje draky a varany sám, když jsou mu tak dražší než manželka!“
***
Eva seděla v kuchyni a tiše hleděla z okna. Skoro se uklidnila, alespoň přestala plakat. Stihla myslet na manžela spoustu špatných věcí, zlobila se, plakala, zase se zlobila. I když se zdánlivě uklidnila, uvnitř jí stále zůstávaly zranění a bolest.
Zabouchly se dveře a za vteřinu se ve dveřích kuchyně objevil Jan. Mlčky položil na stůl papíry.
– Co to je? – Eva se podívala na manžela s překvapením.
– Nové letenky, – klidně řekl Honza. – Vyměnil jsem je. Letíme do Dubrovníku.
– Opravdu? – usmála se a pomyslela si, že zbytečně tolik let mlčela a trpěla.
Eva mrkla a podívala se na něj s vděčností, a manžel ji objal a políbil ji na temeno.
– Promiň mi, miláčku. Miluji tě, Evi.
