Strašné překvapení vyšlo najevo čirou náhodou. Moje čtyřletá sestra Liduška měla pupeční kýlu. Lékaři řekli, že není čas otálet čím dřív operace, tím líp. Liduška bez táty kategoricky odmítala jet do nemocnice. Počkali jsme, až se vrátí z cesty, a táta ji doprovodil až k operačnímu sálu.
Tati, počkáš na mě tady? vzlykala sestřička.
Kam bych šel, zlatíčko? Samozřejmě budu čekat. Proč pláčeš, vždyť jsi moje statečná holka?
Já nepláču! Jenom trochu vzdychám!
A odvezli ji. Rutinní zákrok, nic složitého. Ale rodiče museli darovat krev do krevní banky to byla povinná podmínka.
Ale ona má shodu jen s jedním z nás, ne? zeptal se táta. Nemůžete napřed udělat testy? Abychom nedávali krev zbytečně.
Krev není nikdy nazbyt! řekl lékař pevným hlasem.
Máma s tátou krev odevzdali. Máma byla bledá jako stěna, vypadalo to, že každou chvíli omdlí. Pak pořád nemohla zůstat v klidu. Běhala na ošetřovnu, povídala si se sestrou. Pak konečně Lidušku přivezli, táta šel naproti, jak slíbil. Celý víkend s ní seděl. Máma se trochu uklidnila, podívala se na dceru a vezla mě domů, i když jsem protestoval.
Já s ní můžu taky zůstat, trval jsem na svém.
Bylo mi tehdy jedenáct. Lidušku, svou malou světlovlasou sestřičku, jsem miloval víc než kohokoli na světě. Možná víc než mámu a tátu. A jak ji nemilovat? Anděl. Světlovlasý anděl v lidské podobě.
Představte si malé okresní město s okresní nemocnicí. Ano, novou, dobře vybavenou měli tam i krevní banku, no a co. Ale zapadákov je zapadákov. Uplynuly přesně tři dny Liduška už byla doma, táta se chystal na cestu. Šel si koupit cigarety. Ale vrátil se vypadal jako bouřkový mrak.
Tati vykřikla Liduška z pokoje (ještě měla klid na lůžku), přinesl jsi mi moje oblíbené marshmallows!
Táta nechal tašku z obchodu v předsíni. Přikázal mi, ať rychle jdu k Lidušce. Vzal mámu za loket a odvedl ji do kuchyně.
Jardo Jardo, co se děje?
V kuchyni se odehrál rozhovor, o kterém jsem se dozvěděl až o léta později tehdy jsme s Liduškou ničemu nerozuměli. Byla ještě malá a já poslouchal tátu. Do dětského pokoje, tak do dětského. Liduška začala fňukat a chtěla tátu a bonbóny, tak jsem nabídl, že jí budu číst. Díkybohu souhlasila.
V kuchyni se Jarda, s očima navrch hlavy, přiblížil k Daně tak blízko, až se tiskla ke zdi. Už neměla kam ustoupit.
Je to pravda? Že Liduška není moje?
Jak co Jardíčku, co to plácáš?
Já ti řeknu, co plácám. Já mám krev druhou pozitivní, ty první pozitivní. A ona ukázal hlavou k pokoji třetí negativní. Jestli se někdo spletl, můžeme to nechat přezkoumat.
Dana energicky odstrčila manžela, došla ke stolu, sedla si. Položila hlavu do dlaní a zaječela:
Svině. Vždyť jsem je prosila! Co po nich všem je? Závidí nám, Jardíčku, náš život. Máme všechno. A děti takové hezké.
Prosila, takže jasně.
Vyšel z kuchyně, kde Dana zůstala plakat. Jen jednou uklouzla z nudy s inženýrem na služební cestě. Muž pořád na cestách, pořád pryč. Ve filmech je řidič kamionu romantická postava. V realitě je to samá zima a samota. Dana si řekla, že musí něco udělat! Vždyť on určitě taky nebyl věrný. Tolik dní pryč. Vyskočila a běžela za Jardou, ale ten byl už pryč. Na stole osaměle ležela krabice s marshmallow.
Po návratu z cesty se se mnou táta vážně bavil. Chtěl, abych šel s ním.
Tati, a co já a Liduška? Máma? Nemůžeš zůstat?
Jako by mi na ramena položili betonový balvan. Balvany se skládají z hornin viděl jsem o tom dokument. A ten na mých ramenou taky nebyl jednolitý. Byl tam strach ze ztráty otce. Strach z volby. Vycházelo to tak, že někoho stejně ztratím. Po rychlém počítání jsem se rozhodl zůstat. Liduška plus máma byly víc než jeden táta. I když jen sestra by možná vážila víc.
Táta se se mnou často vídal. Na Lidušku jako by zapomněl. Nic jsem nechápal, ale věděl jsem kdyby mi to mohl vysvětlit, udělal by to. Sestra zprvu truchlila a plakala, bylo těžké se na ni dívat. Ale pak se ptala po tátovi čím dál míň. Uzavírala se do sebe a trávila čas s hračkami. Nechápal jsem doslova, proč na Lidušku dopadl ten trest, ale tušil jsem. A co se mámy týče
Máma se zbláznila. Začala nosit domů odpadky. Nejprve věci, co se daly ještě použít. Pak už všechno. O nás jí bylo úplně jedno. Seděla nad svým haraburdím, něco si mumlala, přebírala to. Jak se z mladé krásné ženy mohla za rok a půl stát tahle troska to jsem nechápal. Ale tátovi jsem nic neříkal. O mě a občas o Lidušku se starala sousedka. S jídlem jsem si nějak poradil z alimentů od táty. Ale ten puch, který prosákl celý byt ve škole se mi smáli, ale snažil jsem se nedávat najevo, jak mě to štve.
Teto Máňo, naučíte mě žehlit? zaklepal jsem u sousedky.
Jirko, tobě by spíš prospělo prát ošklivě se tvářila Marie.
To je k ničemu. Pral jsem. Ale zítra jedu k tátovi a potřebuju vypadat slušně
Tak on co? vydechla sousedka. Vůbec neví, co se s Danou děje?
Nebudu mu nic říkat. On odešel, takže to není jeho věc!
Pustila mě dovnitř, pak se zamyslela a poručila:
Přiveď i Lidušku. Dám vás do pořádku. A
