Moje drama je spíše domácí, ale – musím se vám přiznat – můj život díky tomu není o nic méně trpký.
Jde o to, že moje žena Emilia je do propagace blázen.
Doma se jí hromadí prospekty velkých obchodních řetězců.
Pravidelně je sleduje na internetu, nespouští oči z reklam v televizi a v pondělí po práci spěchá do obchodů.
Do vozíku naskládá všechno, co je v akci, ať už to potřebujeme, nebo ne.
Za dva týdny utratí peníze z rodinného rozpočtu, pak si začne půjčovat a pokračuje v přehlídce… hloupostí.
Někdy, když otevřu dveře ledničky, začnou z nich vypadávat balíčky.
Jednou se dokonce vysypaly na podlahu vajíčka, protože jich koupila třicet, přestože jsme jen my dva a doktoři mi zakázali je jíst.
Zároveň se ukázalo, že nemáme ani gram cukru do ranní kávy, ale no tak, pořádná nabídka tu brzy nebyla. Nechci říct, že zkažené jídlo neustále vyhazujeme.
Můj synovec pracuje v jednom z velkých supermarketů a nejednou nám vysvětloval, že obvykle přehodnocují výrobky, kterým za den nebo dva končí platnost.
I když to neudělají, můžete si něco naskladnit navždy?
Denně nadávám své ženě a ona mi vyčítá, že neumím šetřit.
Já, který umí snídat a večeřet s chlebem a sýrem?!
A už vůbec nepotřebuju pět paštik a čtyři majonézy.
Už jsem se rozhodl – vyhlásím jí bojkot a opravdu budu měsíc jíst jen toasty a sýry, zatímco ona bude chroupat ty své smradlavé párky a salámy.
Špatné je, že ona nekupuje jen potraviny, ale i nejrůznější prací prášky, ramínka, papuče a cokoli, co si jen dokážete představit.
Jednou si přinesla tři mopy, ve spíži se válí nejméně padesát rolí toaletního papíru a máme nejméně čtyři sušáky.
Máme prací prášek na rok dopředu a olej, abychom přečkali světovou válku, zavření doma.
Vím, že v tomhle věku už Emilii nezměním.
A pokud se rozhodnu napsat do novin, tak jen v naději, že si je přečte, protože “Osobní drama” je její oblíbené.
Kdo ví, třeba si takhle konečně uvědomí, že je třeba ji vyléčit z její těžké posedlosti zvané nakupování na propagaci o hodinu dřív.
