Člověk jsem, co mnohým ukrutnostem a nepříjemnostem čelil, ale tohle mě život opravdu nepřipravilo.
Moje psí holčička, Danka, onemocněla. Jak se to stalo… No, přejedla se různými lahůdkami.
Kde se to patnácticentimetrové stvořeníci schovává ještě šest dalších žaludků, to netuším. S neústupností, jakou mají jenom profesionální sirotci, žádá o jídlo a nikdy není nasycená.
Samozřejmě, že se na to necháme nalákat a krmíme ji s láskou. Jako blázni, vážně. Milující blázni. Opravdu soucitní.
Jak se ale na ni nezlobit? Má oči jako ta píseň, kterou táta přivezl z expediční cesty po Mongolsku a zpíval mi místo ukolébavky: „A já seděl a trpce plakal, že málo jím a moc (promiňte) čůrám.“
S těmito očima se na nás dívá pokaždé, jako by to mělo být naposledy. Jak jí mohu nedat kousek mango nebo kapříka?
Naštěstí ještě nepije. Ani nevím, jak bychom s tím v tomto případě zvládli.
No, stalo se to. Zvířátko se opět přejedlo a umřelo. Náhle a nečekaně. Byl to veselý pejsek a hle, už umírající labuť – krk v uzlu, zapněte, milí moji, Sen-Sanse.
Začali jsme panikařit. Hledali jsme klíšťata. Teploměr jsme vsunuli pod ocas. Na teploměru se pes definitivně pokazil. Zakrývala oči, rozloučila se s námi a lehla si umírat.
Taxík. Zácpy. Zbožné slzy na rozloučenou. Nejlepší veterinář v celém vesmíru.
Zatímco to zvíře bylo zdravé a otravovalo nás svým neměřitelným apetitem, říkáte si: „Proč jsem se vůbec pustila do této zvířecí výchovy, prokletí, vrátím ji zpátky do útulku a bude po starostech, celé mé nervy mi sežrala!“ Ale když umírá, už jen: „Moje malá kočičko, jak já teď bez tebe?“
Dorazili jsme. Veterinář oglosoval: „Chlad, hlad a klid!“ Den bez vody a jídla, pak pomalu začít s pitím, dostala jsem nějakou injekci, teploměr znovu na to samé místo.
Trochu nás uklidnil a poslal nás domů.
Hodinu po injekcích se zvířátko rozesmálo, Sen-Sanse vypnuli a v očích mu znovu zahořelo to samé sirotčí hladové světlo. Jíst! Pít! Dejte! Umřu, zlí lidé!
Místo na podlaze, kde dříve stály misky, vylízala do lesklé čistoty. Pod stolem objevila nějaké víčko, co tam náhodou bylo, a hnála ho po domě až do rána, doufajíc, že do něj něco spadne.
Ale nic. Byli jsme neoblomní.
Pohroma nastala, když jsme si uvědomili, že doma máme ještě kočku, která potřebuje jíst a pít taky.
Bože… Dveře, které jsme s tím naším miláčkem drželi spolu našimi mohutnými těly, se třásly, jako by z té strany, kde byla malá psí holčička, útočili s obléhacím strojem. Ale my jsme se bránili ze všech sil a udrželi jsme pozice.
Celou noc jsme žili v úzkosti a hrůze, protože psí holčička se třikrát snažila otevřít lednici svýma „čárkovanýma“ pacičkama.
Sténala a hřebčila od úsilí tak, že jsme už po desáté pochybovali o jejím zdraví.
Pak se to nešťastné stvoření posadilo na podlahu, přímo naproti mé hlavě, a hypnotizovalo mě káravým pohledem až do šesti do rána, nedovolujíc mi spát.
Ráno jsem se rozhodla, že celá rodina nebude jíst, dokud nedostaneme povolení od veterináře, protože už při pohledu na šálek kávy začínala psina skákat skoro na úroveň obličeje. Ne mého, bohužel. Ilji. A chlapec, promiňte, už má 192 centimetrů a ještě má před sebou život…
K obědu jsem vzdala pozice a potají se dostala k lednici. Beze zvuku, jedním silným trhnutím jsem otevřela plechovku s hráškem, nabírala lžičku, ale ruka mi zaváhala a dvě hrášky mi spadly na pantofel.
Panečku… Málem jsem přišla o nohu… Panebože… To malé nenasytné zvíře nasálo ty hrášky spolu s králičím pomponem, který tak krásně zdobil mé domácí obutí…
A před námi je ještě týden dietních cvičení.
Jak máme žít a kam utíkat, to netuším. Píšu z koupelny, zamčená. Pokud něco, nezapomínejte na mě ve zlém.
Myslím, že mé tělo jí vystačí maximálně na tři dny.
A potom? Strach pomyslet…
