Cizí žena
Sotva se seznámil s Terezou, Lukáš pochopil, že svět už nebude jako dřív. Nikdy ho žádná dívka tak magneticky nepřitahovala. Problém? Je vdaná. A to není vše!
S jejím manželem Václavem se přátelí od studií. Ne že by byli nerozluční kamarádi, ale kontakt udržovali, pravidelně se potkávali na oslavách u společných známých.
Právě na jedné takové party je Václav seznámil: „Tohle je Tereza, moje žena.“ Pro Lukáše to bylo překvapení – netušil, že se kamarád oženil.
Jak vyplynulo, mladí žádnou svatbu nepořádali, prostě se v klidu sešli na matriku. Tak to Václav navrhl. „Proč vyhazovat peníze za ceremoniál? Radši někam vyrazíme,“ argumentoval. Vždycky byl známý svou šetrností, raději spořil než utrácel.
„A co rozlučka se svobodou, bílé šaty nebo krásné fotky do rodinného alba?“ upřímně se podivil Lukáš.
„Nesnáším tenhle formalismus, víš přece,“ mávl rukou Václav. „Rozlučku můžeme udělat kdykoli. Ne, Terko?“
Žena přikývla, ale v jejím výrazu probleskl sotva postřehnutelný stín nespokojenosti.
„Nesnášíte bílé šaty?“ pokračoval Lukáš.
„Naopak miluju,“ odpověděla Tereza upřímně. „Ale hlavní slovo má manžel. Tvrdí, že je to kýč a byznys na romantice. Navíc někde četl, že čím okázalejší svatba, tím rychlejší rozvod.“
„To je teda něco,“ zasmál se Lukáš. „Takže svatba bez oslavy je záruka trvalého manželství?“
„Uvidíme,“ pousmála se Tereza s pohledem upřeným do dálky, jako by v budoucnosti spatřovala sama sebe jako šťastnou manželku.
Právě v tu chvíli Lukáš zahlédl její oči. A utopil se v nich.
Ten večer spolu neúnavně konverzovali, objevujíce společná témata. Václav neustále odbíhal řešit pracovní hovory. Tereza však nejevila známky frustrace, že ji manžel nechává samotnou.
To Lukáše udivovalo. Přijít na párty s čerstvou manželkou a věnovat se něčemu jinému? Zvláštní.
„Václav se nebojí, že tě tu nechává samotnou?“ zeptal se nakonec.
„Jak to myslíš?“
„Krásná žena, celý večer bez doprovodu… Někdo by tě mohl odvést. Nebo nežárlí?“
„Na mě?“ podivila se. „Kdepak! Václav je ženatý se svou prací.“
„Není ti to líto?“
„Co? Že má práci na prvním místě? To je normální.“
„Zatančíme si?“
„Proč ne?“
Už ten večer Lukáše zamrazilo. Mezi nimi přeskočila jiskra.
Nešlo o lásku na první pohled. Spíš o pocit, že jejich myšlenky a emoce rezonují v dokonalém souzvuku.
Navíc byla Tereza okouzlující. Ne klasická krasavice, ale měla v sobě zvláštní mix rysů, který vytvářel jedinečnou krásu. Lukáš doslova hltal každé slovo, které řekla.
O dva týdny později mu Václav zavolal:
„Poslyš, zachraň mě! Měli jsme s Terkou jít na koncert, ale v práci masakr – lístek seženu. Doprovodíš ji?“
„Děláš si srandu? Nemá kamarádky?“
„Věř nebo ne, nemá! Tys jí přišel na mysl.“
„Kde jsi takový zázrak sehnal?“
„Jak to myslíš?“
„No, myslel jsem, že takové už nevyrábějí: ve všem souhlasí, nehádá se, kamarádky nemá. A ještě třeba ráda vaří?“
„Dobrej vtip!“ zachechtal se Václav. „Přivezl jsem ji z venkova. Teda spíš odtamtud vytáhl. Teď se chce kulturně vzdělávat. Takže dneska můžeš?“
„Dneska jo, ale pozor – naposled. Máš štěstí, že mám volno.“
Lukáš s Terezou si to užili. Znovu se nenabažili rozhovoru. Dokonce ho přesvědčila, aby za týden šli na výstavu:
„Poslyš, Václav je pořád zaneprázdněný a tohle ho nebaví. Já tu ještě nikoho neznám. Až si najdu práci, bude to jednodušší.“
Kam se hrabal?
Po třetím „randu“ (ano, už to tak vnímal) se Lukáš rozhodl vyhýbat se Tereze kvůli možným problémům. Cizí žena – tabu. Tečka. Slib si dodržel.
Úplně se vyhýbat nešlo – narozeniny se v jejich kroužku slavily společně.
Na jedné takové oslavě Tereza usedla vedle něj a s dětskou upřímností se zeptala:
„Lukáši, vyhýbáš se mi? Něčím jsem tě urazila? Myslela jsem, že je nám spolu skvěle.“
„To ano. Jen… nemám čas. A je to divné. Moje přirozená slušnost mi nedovoluje bavit se s cizí manželkou.“
Tereza se rozesmála:
„Václav je jen pro!“
„Pro co?“ otočil se manžel od debaty o rybaření se sousedem.
„Aby mě Lukáš doprovázel na výstavy a do divadla,“ odpověděla Tereza bez zábran.
„Klidně!“ pronesl Václav, hledě Lukášovi příliš upřeně do očí. „Na ryby nechce – já ji zval.“
Od té doby spolu Lukáš s Terezou občas trávili čas. „Můžeme být přece jen přátelé?“ přesvědčoval sám sebe. „Nechci nic víc, nepletu se do jejich vztahu.“ Držet emoce na uzdě bylo těžké, ale Václavova důvěra ho svazovala.
Utekly dva roky. Lukáš zůstal přáteli s oběma. Zkoušel chodit s jinými, ale nic neklapalo.
Jednou Tereza zavolala v slzách a prosila o setkání.
Ukázalo se, že v manželství dávno narůstaly problémy. Tereza toužila po dítěti, Václav ne. A nešlo o čas – děti odmítal kategoricky. Postupně se odcizili:
„Včera na mě tak řval, až se stěny třásly,“ svěřovala se. „A začal žárlit na všechny, i na tebe. Myslí, že ho opustím. Upřímně, mám z něj strach.“
„Nechová se hrubě?“ znepokojil se Lukáš.
„Ne, ale pořád křičí. Skoro každý večer pije, říká, že si ulevuje. V práci ho ničí. Nevím, jak dlouho to vydržím.“
Lukáš mlčel a náhle s děsem zjistil, že mu hlavou buší jediná myšlenka: „Co když se Václav s Terezou opravdu rozejdou?“ Tehdy by mohl přiznat své city.
Vtom Tereza pronesla:
„Proč jsme s Václavem tak rozdílní, že? Bylo by jednodušší, kdybych milovala třeba tebe.“
Práskla tím jako dveřmi. Naráz mu vzala všechny iluze. Málem se zasmál. Celou dobu myslel jen na sebe a své pocity. Ani ho nenapadlo, že Tereza k němu nic necítí. Jen přátelství!
Když se uklidnila, Lukáš slíbil, že s Václavem promluví. Když ji doprovázel domů, cítil úlevu. Jako by mu vytrhli bolavý zub. Bolí, ale víš, že zítra bude líp.
Rozhovor s Václavem nevyšel. Ten začal zuřivě žárlit.
„Nestrkej nos do cizích věcí,“ odsekl. „A s těmi výstavami toho nech.“
Za pár měsíců Lukášovi náhle napsala jeho středoškolská láska, která se nečekaně vrátila do rodné Plzně z Prahy.
Rozjela se bouřlivá korespondence, jako by těch deset let nic nebylo. Lukáš přestal na Terezu myslet. Jak naschvál přišly narozeniny společného přítele a šli na ně spolu. Samozřejmě tam potkali Václava s Terezou.
Lukáš se od své doprovodu nehnul, ale marně. Když se ji při rozchodu pokusil políbit, ucukla:
„Ne. Viděla jsem, jak se na ni díváš. Mezi vámi něco je. Ostatní můžeš balamutit, ale já tě znám od puberty.“
Už téměř usínal, když zazvonil telefon:
„Lukáši, přijď, prosím,“ šeptala Tereza vyděšeně. „Václav se zbláznil. Je opilý, zavřela jsem se v koupelně, vyhrožuje, že vyrazí dveře.“
Lukáš zavolal taxi. Obával se, že Václav nepustí dovnitř a bude muset volat policii, ale nakonec to šlo.
„Přišel zachránce,“ zavrčel Václav a pokusil se ho udeřit. Lukáš se uhnul. Rvačka s opilým ho nelákala.
„Už mám po krk!“ ječel Václav. „Lukáš tohle, Lukáš tamto… Máte toho tolik společnýho! Tak si ji vem!“
Lukáš na kamaráda pohlédl s lítostí:
„Ty jsi idiot. Tereza mě nikdy nemilovala.“
Václav se znovu rozmáchl…
Lukáš zavrtěl hlavou:
„Měl bys méně pít. Tereza dnes pojede se mnou. Zavolej, až vystřízlivíš.“
V autě se zeptal vystrašené ženy:
„Máš kde přespat?“
„U tebe ne?“
„To asi není dobrý nápad.“
„Asi máš pravdu,“ vzlykla. „Ale v tom druhém se mýlíš. Miluju tě. S tebou jsem šťastná…“
