Ona měla na hlavě klobouček a v náruči držela mopse. Co bylo ale zvláštní, žena i mops se na Aleše, jak se mu zdálo, usmáli stejným úsměvem.
Aleš z toho byl trochu zmatený a ze zdvořilosti úsměv opětoval.
— Kolik let je našemu dítěti? – zeptala se žena místo pozdravu.
— Cože? – nepochopil Aleš.
— Když jsme spolu mluvili po telefonu, neřekl jste mi věk syna.
— Jsou mu tři… Skoro čtyři…
— Skvělé… — žena pustila mopse na podlahu. — Gréta, jdi se seznámit.
Gréta, nemotorně se pohupujíce na nožkách, pomalu vyrazila prozkoumat nový byt.
— Kousne vaše Gréta?! – zeptal se Aleš ustaraně.
Avšak z pokojíku se už ozývalo nadšené dětské volání…
Jak bylo domluveno, přesně ve devět večer se Aleš vrátil domů.
Když otevřel byt vlastními klíči, překvapilo ho ticho. Přišoupal se do synova pokoje, a při matném světle spatřil nezvyklou scénu – Vašík spal a u nohou mu ležela Gréta.
— Už jste zpátky? – zašeptal hlas zezadu.
Aleš se otočil.
— Jak jsem slíbil. Tady máte… — také zašeptal a podával ženě bankovky. – Děkuji… Proč Vašík spí? Vždy usínal až kolem desáté.
— Protože měl spoustu zábavy – řekla unaveně žena. – S vaším dovolením… — Přešla k dětské postýlce, vzala Grétu do náruče a vydala se do předsíně.
— Nechte mě objednat vám taxi, — navrhl Aleš. – Na můj účet…
— To není třeba… Ještě jsme s Grétou nebyly venku…
— Ale ano! – rozhodně řekl Aleš. – Venku je hrozně. Dostaňte se v bezpečí domů, a pak si choďte, jak chcete.
Žena ustoupila, sdělila adresu, a on zavolal operátora. Když slyšel cenu, navýšil jí platbu.
— Děkuji… — kývla chůva. – Počkám na ulici na auto.
Když odešla, Aleš si uvědomil, že se zapomněl představit. Vešel do koupelny a k vlastnímu překvapení zjistil, že na sušáku visí hromada vypraného dětského prádla.
„Tohle jsem nečekal! Takhle jsme se nedohodli!“ – pomyslel si rozmrzele. Když ale vstoupil do kuchyně, ještě víc se rozzlobil. Na sporáku stál hrnec s lístkem: „Snídaně pro Vašíka!“
V hlavě se mu objevila věta jeho sestry o tom, že ho chce oženit, a rozhodl se, že tuto chůvu už nikdy nepozve.
Ráno začalo tím, že Vašík vklouzl k němu do postele.
— Tati, kdy zase přijde teta Lucka? — zvolal syn vesele.
— Jaká Lucka? — zabručel nespokojeně Aleš. – Vašíku, nech mě spát.
— No, teta Lucka. Ta chůva, která sem včera přišla.
Spánek z něj okamžitě vyprchal.
— Už nepřijde! – řekl synovi rozhodně. — Nikdy.
— Tati… – Vašíkovy oči se zalily hrůzou, a Aleš se sám polekal. – A Gréta? Ta také nepřijde?
— Ne… — odpověděl Aleš tiše, pak se vzpamatoval a objal syna. – Chceš, abych ti pořídil pejska? Dnes! Malého štěňátko!
Vašík se z nějakého důvodu vymanil z otcovského sevření a odešel do svého pokoje.
Snídali v tichu. Syn zamyšleně civěl do prázdna.
— No, Vašíku, co ti schází?.. – snažil se Aleš syna povzbudit. – Copak je s tou Grétou? Žili jsme bez ní a žít budeme dál. Kdo ti je víc, já nebo pejsek?
— Ty, — odpověděl syn bez života, vstal a odešel do svého pokoje.
Alešovi zmizela chuť k jídlu. Potichu se přiblížil ke dveřím synova pokoje a naslouchal. Z pokoje se ozývalo tiché dětské pláč.
Aleš se znovu vrátil do kuchyně, chvíli přemýšlel, vzal mobil a vytočil číslo chůvy.
Dlouho to nikdo nezvedal, pak se ozval tichý hlas:
— Poslouchám…
— Tady Aleš, Vašíkův táta, tedy toho včerejšího hocha, — začal Aleš, ale najednou rozhovor přerušil drsný mužský hlas:
— Kdo ti to volá?! – A Aleš slyšel salvu nadávek.
— Co se tam děje?.. – ptal se znepokojeně. — Kdo to je?
— To nic… — řekla chůva vyplašeně… — Jen… bývalý manžel se objevil, nemůže se uklidnit… Omlouvám se… Ozvu se vám sama…
— Já se ozvu! – zakřičel opilý hlas.
Pak se ozval hysterický psí štěkot, ženský výkřik a žalostný vytí Gréty.
Spojení bylo přerušeno. Aleš cítil, jak mu buší srdce. V domě “dámy s pejskem” se očividně dělo něco hrozného.
V mysli se mu vybavila adresa chůvy, na niž včera objednal taxi. Číslo bytu neznal, ale musel něco podniknout…
Zakřičel na syna: „Na chvíli se vzdálím,“ a vyrazil k východu. O pár minut později už nastartoval auto a za dalších patnáct minut dorazil k danému domu.
— Babi, — oslovil spěšně první kolemjdoucí starší paní. — Žije tu nějaká paní s pejskem. Nosí klobouček. Nevíte, ve kterém je bytě?
Za pár minut už stál Aleš na pátém poschodí, za dveřmi, odkud se stále ozýval opilý mužský hlas.
Stiskl zvonek a nepustil ho, dokud se dveře neotevřely a v nich se neobjevila mužská postava.
— Kdo jsi? – zeptal se postava drzým tónem a vzápětí se svalila po dobře mířeném úderu…
Aleš, plný vnitřní nenávisti, trpělivě čekal, až se ten chlap s rozmazanou krví na tváři sám zvedne z podlahy.
— Jestli sem ještě jednou přijdeš, vyhodím tě z okna. A teď – zmiz. — Ukázal na dveře. — A ani se nehni…
Bývalý manžel zmizel. Aleš vstoupil do temné místnosti. Chůva seděla v křesle a plakala tiše jako Vašík, tisknouc k sobě Grétu.
Alešovi se svíralo srdce.
— Jste v pořádku? – oslovil ji. Když viděl její nechápavý výraz, upřesnil: — Ptám se, jestli je vaše Gréta v pořádku? Slyšel jsem, jak naříkala…
— Je v pořádku, — kývla chůva vyčerpaně. Pak zašeptala: — Jak ho nenávidím…
— Už se nevrátí. Slibuji vám to.
— On se vrátí… — řekla odevzdaně. – Vy ho neznáte…
— Vy mě také neznáte! – Usmál se, přistoupil k ní, vzal od ní drkotající Grétu a nejistě ji pohladil. – Má měkkou srst… Chápu, proč ji Vašík měl tak rád… Pojďte, Lucko…
— Kam? – nechápala. — Kam?
— K Vašíkovi. Jen tam… Čeká na vás s Grétou. Moc.
— To myslíte vážně?.. — Dívala se na něj soustředěně.
— Ano… Myslím to vážně… — Odpověděl Aleš, dívající se jí přímo do očí. Sám nerozuměl, co se s ním děje, ale věděl jistě jediné – všechno, co dělá, je správně.
— Nemůžete tu zůstat. Kromě toho… snídani, kterou jste Vašíkovi připravila, odmítá bez vás jíst…
Aleš, s Grétou v náručí, se otočil a vydal se ke dveřím.
– Dožeňte mě, Lucko. Mimochodem, já jsem Aleš. Počkám na vás u auta.
— Dobře… — přikývla, aniž se pohnula. — Jen si posbírám myšlenky… A přijdu…
