Znovu jsem ho viděla na srazu k 20. výročí…
Byl stejný, jen trochu zavalitější a zarostlejší, a jeho oči, velké a smutné jako dřív, mě stále pálily. Požádal mě o tanec jako v letech, kdy jsme byli spolu. Cítila jsem jeho teplo, jeho dech, jeho sílu. Při jeho doteku se mé tělo znovu zachvělo. Bylo to, jako by se čas vrátil a já po něm znovu zatoužila ve svých snech.
Nepamatuji si, proč jsme se rozešli. Tři roky jsme byli téměř rodina. Budovali jsme plány do budoucna – malý domek se zahradou, obchod s květinami a kosmetikou, vymýšleli jména pro naše děti. A pak… už nebylo žádné potom. Prostě zmizel. Po několika sklenkách vína a několika tanečcích nám oběma bylo jasné, že začínáme znovu. O půl roku později jsme spolu žili v jeho městě, v jeho domě.
Jeho žena zemřela a já jsem nikdy nenašla muže, s nímž bych si mohla vypelichat hnízdo a mít děti. Zatím to bylo dobré, ale…
Chtěla jsem štěstí, ale dostalo se mi jen urážek.
…věci nebyly tak jednoduché. Měl dva syny, šestnáct a osmnáct let. Nesnažila jsem se jim nahradit matku, ani mě to nenapadlo. Chtěla jsem jen, abychom byli přátelé, abychom spolu vycházeli a aby mě přijali do svého života. Abych to zvládla, snažila jsem se je získat na svou stranu všemi způsoby. Obklopovala jsem je pozorností, starala se o ně, kupovala jim dárky, dělala kompromisy, aby byl klid.
Ale místo toho, abychom se s kluky sblížili, jsme se od sebe vzdalovali.
Zvlášť když nás navštívili rodiče jejich zesnulé matky. Také jsem si jich vážil, jak jen to bylo možné. Byli součástí rodiny.
Postupem času bylo čím dál nemožnější se s tím vyrovnat, protože jsem si nikdy nezvykla na nové město, práci, sousedy, dům. Koneckonců mi už bylo osmatřicet. A to, že jsem se neustále snažila všem zavděčit, mi začalo lézt na nervy a otravoval mě nepořádek.
Navíc si velký kluk začal vodit domů svého přítele, když jsem byla v práci. Váleli se po podlaze v naší ložnici, v peřinách. A jeho přítelkyně používala mou kosmetiku, hřebeny, bačkory a lítala po kuchyni tak, že jsem po ní uklízela celé hodiny.
Malý zase neustále projevoval nárok na oblečení, které jsem mu koupila, a na jídlo. Ale neuměla jsem vařit jako jeho zesnulá matka. Neustále mě peskovala, že je žena v domácnosti, nechodí do práce a stará se o dům a děti. Mlčela jsem, až jednou. Pak jsem se snažila lžičku po lžičce svěřit manželovi se svými problémy, ale vůbec mě neposlouchal a odváděl téma jinam.
Moc jsem se chtěla sblížit i se sousedy, protože – znáte to – soused je taky víc než příbuzný. Ale ani tam se mi nechtělo, protože hned začali komentovat zesnulého v dokonalém světle. Já jsem však žila a nepřestala jsem toho člověka za ta léta milovat. Chtěla jsem s ním žít, a tak jsem přijala jeho děti, příbuzné, přátele, změnila město i zaměstnání.
Myslela jsem si, že když budu mít vlastní dítě, všechno se změní k lepšímu a všichni si mě konečně začnou vážit. Ale zarazilo mě, když kategoricky prohlásil, že už děti má a další nechce. A já – kde jsem to byla?
Neměla jsem vlastní děti a chtěla jsem se stát matkou.
Po tomto rozhovoru jako by mezi námi šlo všechno z kopce. Můj milenec už nebyl ten, kterého jsem znala z dětství. Život ho změnil a on si mě nevážil a možná ani nemiloval. Začal na mně hledat chyby v domácnosti, jako to dělali kluci, a ať jsem se snažila sebevíc, něco nebylo v pořádku.
Pohár přetekl, když jsem jednou večer při návratu z práce našla přítele velkého kluka, jak jde domů s mým županem. Zděsila jsem se – tak tohle bylo něco hodně osobního, to bylo, jako by mi oblékl kalhoty! A kolikrát si ho oblékla, aniž bych o tom věděla!
Co nejklidnějším tónem jsem se jí snažila říct, že takhle se to nedělá, že se mi nelíbí, když mi sahá na věci. Ona se mi však bezostyšně vysmála, že si hledím svého. Co jsem jí udělala, že se ke mně takhle chová? Tak ona se mi válela v posteli, já ji krmil a myl, jako by to bylo moje vlastní dítě! Ztratila jsem nervy a vyrazila ven. Vtom vyšel z kuchyně můj manžel a, jak pochopil, vrhl se na mě. Mlčela jsem a žasla.
Byla tohle moje láska, moje ochrana, můj život? Téměř jsem neslyšela, co mi říká. Poslední, co si pamatuji, bylo, že mě nazval mrtvolou. Křičel na mě, abych odešla z jeho domu, a začal po mně házet věci. Vzala jsem si kabelku a vyrazila ven tak, jak jsem byla oblečená doma. Nastoupila jsem do prvního vlaku a vrátila se k rodičům. Druhý den mi poslal věci kurýrem.
Čas léčí. Už na to nemyslím. A věřím, že vždycky najdu někoho, kdo mě bude mít rád takovou, jaká jsem.
