Jen si jen chtěla být šťastná
Hanka odsunula přikrývku stranou, převrátila polštář na chladnější stranu a znovu ulehla. Bylo o trochu lépe, ale usnout se jí stejně nedařilo. V okně šustily pneumatiky ojedinělých aut. A myšlenky. Ty ji rušily nejvíc. „Kam spěchá ten opozdilec? Domů? Nebo utíká před něčím do noci? Kdo čeká na toho chvatného poutníka?… Zatracené vedro…“
Hanka si povzdechla a vstala. Byt znala jako své boty, takže světlo nezapínala. V kuchyni došla k oknu. V domě naproti svítila dvě okna. „Čeká tam někdo na svého bloudícího muže? Nebo oplakává jeho odchod?“
Mladé listí na stromech jí bránilo pořádně vidět, jestli u oken někdo stojí. Rozsvítila noční světýlko a nalila si sklenici vody z konvice. Zhasla a znovu se podívala na dům naproti. Jedno okno zhaslo. Pila malými doušky, cítila, jak s chladnou vodou ochlazuje i její tělo. Bosé nohy příjemně chladil linoleum.
Postavila prázdnou sklenici na parapet a vrátila se do pokoje. Ale do zpocené postele neulehla. Šla do druhého pokoje a lehla si na tvrdou úzkou pohovku, pod hlavu si dala malý tvrdý polštář nacpaný kdovíčím.
A nečekaně začala propadat do spánku…
***
„Hořké! Hořké!“ křičeli hosté, v rukách drželi skleničky se šampaňským.
Honza vstal a za ruku přitáhl Hanku. Ve vysokých svatebních podpatcích byla skoro stejně vysoká jako on, mohla se mu dívat přímo do očí, ne jako obvykle zdola. Honza na ni hleděl s obdivem, láskou a nezastřenou touhou. A Hanka se naklonila dopředu, mírně sklonila hlavu, aby ji závoj chránil před pohledy hostů.
„Raz, dva, tři…“ sborově počítali opilí hosté…
Maminka učila Hanku, že v rodině všechno závisí na ženě, že musí vést domácnost a být muži oporou. A tak se Hanka hrdinně pustila do budování svého rodinného štěstí.
Zprvu všechno dělali s Honzou společně: chodili do obchodu, dokonce spolu vařili večeři, smáli se a líbali. Až jednou zapomněli na brambory na pánvi, které málem shořely. Milovali se. Zdálo se, že to tak bude navždy, že budou navždy mladí a šťastní.
Po dvou letech Hanka porodila dceru Elišku. Zpočátku jí pomáhala maminka.
„Jsem unavená…“ stěžovala si Hanka na Honzu, že jí vůbec nepomáhá.
„Muž pracuje, je unavený. To je úděl ženy – vést domácnost a vychovávat dítě,“ říkala maminka. „Můžeš přes den s Eliškou spát. Ale když se on nevyspí, jaký z něj bude pracovník?“
Hanka si zvykla spát po kouskách, dokonce usínala na lavičce při procházkách s kočárkem. Když bylo Elišce dva roky, dala ji do školky a vrátila se do práce.
„Za pět let půjdu do důchodu, Elišku si vezmeme k nám, a vy si pořídíte ještě jedno dítě,“ snila maminka.
Ale když se Hanka vrátila k práci, nechtěla ani přemýšlet o dalším dítěti. Ani Honza netrval. Víc už neměli.
„Proč muži podvádějí? Protože milenku vždycky vidí upravenou a v plné parádě, kdežto manželka si dovolí chodit po bytě rozcuchaná a v ošoupaném županu,“ učila maminka.
A tak se Hanka snažila, aby ji manžel vždy viděl upravenou a nalíčenou. Ráno vstávala dřív, aby stihla dát se do pořádku dřív, než se on probudí.
Ale to jejich manželství nezachránilo. Dcera vyrostla, vylétla z hnízda, a Hanka s údivem zjistila, že manžel čím dál častěji upřednostňuje džíny a mikiny před obleky. Začal ráno běhat, i když byl stále štíhlý.
„Je to moderní,“ říkal. „Musíme držet krok s dobou.“
Když si všimla stopy rtěnky na jeho košili, rovnou se zeptala na milenku. Zaskočený manžel něco neHonza se na ni nejistě podíval, v očích měl výraz člověka, který právě pochopil, že jeho lež už dál neobstojí, a tiše přikývl, zatímco Hanka ucítila, jak jí srdce puká naposledy, než v něm konečně zhasl poslední plamínek dávné lásky.
