Dobré zprávy

Vesnička Hluboká, utopená ve stínu staletých smrků a lip, pomalu umírala. Ještě nedávno tu pulzoval život, ale teď ze stovek stavení zbyla jen dvacítka

Někdy může cizí pravda být jako ostrý nůž, který vás bodne do zad právě ve chvíli, kdy jste na dosah klidu. Tak se to stalo mé kamarádce Jitce, která se

Jmenuji se Jana, a už dlouhé roky se potýkám s příběhem, který mě nenechá spát. Možná, když to vypovím, uleví se mi. Moje rodina nikdy nebyla vzorem harmonie.

— Chtěla jsem jen pomoct dětem, pohlídat vnuka. Věděla jsem, že mají finanční potíže, tak jsem neuvedku přemluvila, ať jde do práce, — s hořkostí povzdechne

Moje děti na mě ani nevzpomenou. Řekla jsem jim to jasně: buď mi pomůžou, nebo všechno prodám a odejdu do domova důchodců. Byla jsem unavená.

V našem starém bytě na okraji Brna visel ve vzduchu pach katastrofy, maskovaný svátečním shonem. Ještě na schodech Veronika ucítila štiplavý kouř, a po

Ráno mě přivítalo tichem. Obvykle mě maminka, Jitka, budila jemným hlasem před snídaní, ale ten den tu nebyla. Otevřel jsem oči a pochopil – odešla.

„Ty bys to jen pokazila“: několik let manžel tajil, že ženy jsou na firemních večírcích vítány Zdálo by se, že v manželství by neměla být tajemství.

Když bylo Anežce šest let, rozlomil se jí svět na dvě poloviny. Jednoho všedního večera otec složil své věci a vyšel z bytu. Ne do práce.

Když jsem se před dvěma lety vdala za rozvedeného muže, neměla jsem žádné pochybnosti ani předsudky. Jeho minulost mě neděsila – naopak, připadalo mi