“Holky, přijďte v sobotu ke mně na kafíčko, pobavíme se a dáme si třeba vínečko,” navrhovala Dana svým kolegyním Káje a Báře. Obě radostně přikývly a rozesmály se.
“Já přinesu láhev dobrého vína,” slíbila Kája, která se vyznala ve víně.
“A já něco dobrého upeču,” přidala se Bára, o které kamarádky věděly, že umí vařit jako šéfkuchařka.
“Dano, proč zrovna k tobě? Nemohly bychom třeba do kavárny?” zeptala se Kája.
“Ale, děvčata, v kavárně jsme každou chvíli. Doma si aspoň užijeme víc legrace, nebudeme se stydět, třeba si i zatančit. Venku se pořád musíš kontrolovat, co si o tobě lidi pomyslí,” namítla Dana.
“Máš pravdu,” souhlasila Bára. “Doma bude pohoda. Tak je rozhodnuto!” Všechny se tomu zasmály.
Byly to ženy kolem čtyřicítky, pracovaly ve stejné kanceláři a přátelily se už roky. Spojovalo je i to, že všechny byly svobodné. Dana se rozvedla před deseti lety. Kája nikdy nebyla vdaná, ale měla dceru, která už žila vlastním životem. Bára byla z nich nejklidnější, avšak manžel ji opustil, když byl jejich synovi tři roky.
Od té doby občas chodila na rande. Dana dokonce málem znovu vyváděla, než její vyvolený bez vysvětlení odjel do Německa s jinou ženou.
“No ať si jede do Prčic,” odsekla tehdy. Byla zklamaná, protože měla být na místě té… druhé.
Kája byla krásná a živá, muži se u ní střídali, ale nikdy neudělala vážný krok. Bydlela sama nedaleko práce a byla jediná z nich, kdo uměl řídit.
Bára nebyla krasavice, ale měla v sobě něco zvláštního, i když Dana s Kájou si potichu myslely, že je to taková šedá myška.
V pátek se rozloučily a Dana připomněla: “Tak zítra platí, holky!”
“Jasně,” odvětila Kája, ale Bára nějak mlčela.
Dana ráno uklidila, po obědě prostřela stůl a skočila do supermarketu vedle domu. Koupila své oblíbené čokoládové perníčky a pár dalších maličkostí.
Kája s Bárou dorazily společně, obě dojely autem. U stolu se smály, povídaly si, popíjely víno – jen Bára si sotva lokla.
“Co je, kamarádko?” obrátila se na ni Kája. “Proč nepiješ?”
“Promiňte, holky,” řekla Bára provinile. “Dneska jdu na rande s Vojtou.”
“S Vojtou?” užasly obě.
“Jo. S ním. Co je na tom divného?”
“Nic, ale tys nám jen řekla, že jsi někoho potkala, a pak nic,” poznamenala Dana.
“Ani já nevěděla, co bude dál,” přiznala Bára. “Včera večer mi zavolal a pozval mě.”
“Proč jsi sem vůbec šla? Mohlas nám říct,” podivila se Kája.
“Řekla jsem mu o našem posezení, a chtěla jsem vám ho představit… Dáňo, promiň, ale dalas jsem mu tvou adresu. Přijede pro mě,” vyhrkla Bára a vinně se na hostitelku podívala.
“No tak dobře, aspoň ho poznáme. Co je to za poklad?” smála se Dana.
Dana jedla perníčky a překvapeně pozorovala Báru, která si kulmou natáčela vlasy. Kája taky mlčela.
“Dáňo, máš tu lak na vlasy? Zapomněla jsem si svůj.”
“Jo, v koupelně.”
Dana s Kájou byly přesvědčené, že Bářin vztah s Vojtou dlouho nevydrží. Bára se vždycky zamilovala a pak rychle vystřízlivěla, navíc jí chodili samí lehkovážní muži.
“Holky, jak mám vlasy? Jsem strašně nervózní…”
“Normální,” odpověděly obě. “Co se tak motáš? To snad ten Vojta je nějaký Adonis,” dodala Kája.
Bára se usmála a šla si do koupelny dotvořit makeup.
“Nechápu, jak někoho chytla. Vždycky taková stydlivka, už je jí šestatřicet, a pořád se chová, jako by jí bylo patnáct,” řekla Kája. “Vsadím se, že ten Vojta bude stejný.”
V tu chvíli zazvonil zvonek. Dana vyskočila a zašeptala: “Tak uvidíme.” Kája a Bára z koupelny se přidaly.
“Ahoj,” ozval se příjemný mužský hlas. V náručí držel tři kytice a ženy zůstaly jako opařené.
Muž kolem padesátky se usmál na Báru: “Tak už jdeme?” Pak se obrátil k Daně a Káje: “To je pro vás,” podal jim květiny, jednu dal i Báře.
Dana málem spadla do mdlob, Kája taky ztratila řeč. Byl vysoký, tmavovlasý, s prokvétající šedí u spánků, krásný a s upřímným úsměvem.
“Vojta,” představil se. Kamarádky to udělaly taky.
Kája odstrčila Danu a pozvala ho dál: “Pojďte dál, zrovna máme malé posezení, můžete se přidat.” Ukázala na židli.
“Díky, ale jindy,” zdvořile odmítl, pořád se usmívaje. Dana si o Káje pomyslela:
“Ta Kája je jako přilepená, hned lepí.” Nahlas řekla:
“Vojto, dám vám džus?”
“To by bylo fajn.” Podala mu sklenici, napil se a postavil ji na stůl.
Bára stála vedle něj, on ji objal: “Rád jsem poznal Bářiny kamarádky.” Pak se na ni podíval: “Tak jdeme?” Přikývla a odešli.
Když zářící Bára s Vojtou odešli, kamarádky na sebe mlčky zíraly. Jako první se vzpamatovala Kája.
“Dano, takový fešák se snad nemůže zamilovat do naší Báry! Vyspí se s ní a jde pryč, vsadím se.”
“Ale, Kájo, ten Vojta je něco extra. To je muž mých snů. Kde ho Bára sebrala?” Dana byla stále pod dojmem, stejně jako její kamarádka. “Co v té naší šedé myšce viděl?”
“Nic,” odfrkla si Kája. “Až si užije, je konec.”
“Chudák Bára,” povzdechla si Dana.
“Ale no tak, co jí je? Teď se baví, a my tu sedíme… No tak, napijme se. Na nás.”
Od té doby chodila Bára do práce šťastná, oči jí zářily.
“Ahoj, holky!”
“Ahoj, zase tě”Ale když pak po půl roce pozvali Danu a Káju na svatbu, obě musely uvěřit, že i šedá myška může najít opravdovou lásku.”
