Veronika byla známá svou přímočarostí. Kolegové ji znali jako ženu, která vždycky řekne pravdu do očí. A bylo úplně jedno, jestli to chce druhý slyšet, nebo ne.
Třeba když Nikola celé dopoledne flirtovala s novým adminem. Mezitím ale stíhala vyřizovat objednávky. Místo chůze spíš létala po kanceláři. „Ty víš, že má manželku v porodnici, ne?“ zeptala se Veronika. A byl konec. Flirt šel stranou.
Nebo Markéta, která se pořád nemohla zbavit kouření. Zkoušela náplasti, speciální bonbóny. Nic nepomáhalo. Pak si pořídila zázračnou cigaretu. Každých třicet minut běhala ven. Veronika ji zarazila: „Viděla jsi někdy složení té tvoje ‘kouzelné’ cigarety? Já taky ne. Nikdo ho neviděl. Zajímalo by mě proč.“
Všichni se Veronice raději vyhýbali. Nikdo nechtěl skončit na ostří jejího jazyka. Jí to ale bylo jedno. Pravda je prostě pravda. Otázka ale byla – komu vlastně taková pravda prospěje?
Když Veronika odjela na stáž do zahraničí, všichni si oddechli. Kouřili za rohem, flirtovali s novými klienty, pořádali šílené pátky a líbali se v temných koutech kanceláře. Ženatí i svobodní.
Za tři týdny se vrátila. Vždycky chodila v elegantních šatech, na podpatcích, s těžkou vůní a dokonalým líčením. Tentokrát přišla v ošoupaných džínách a dlouhém svetru, který byl o dvě velikosti větší. Žádný make-up. Vlasy stažené do culíku. Sluneční brýle nesundala, dokud nezmizela ve své kanceláři. Místo opojné vůně jen lehký nádech parfému Truth od Calvin Klein.
A hlavně – neokřikla sekretářku za to, že zase nepřipravila dokumenty na ranní poradu. Nepronikavě nepohrozila adminovi, že pořád telefonuje s manželkou. Prošla kolem krabic s papíry, v nichž se hrabal právník. Všechno nechala být.
„Neprošla stáží,“ konstatoval právník.
„Onemocněla,“ navrhla sekretářka.
„Zamilovala se!“ zachechtala se Nikola.
„A proto má svetr o dvě čísla větší?“ pousmála se překladatelka.
„Každopádně za hodinu je porada. Radši se připravte, než abyste klepy roznášeli.“
Jenže když uběhla hodina, Veronika se v zasedačce neobjevila. Všichni čekali. Nervózně přešlapovali.
Najednou admin, který seděl u okna, vykřikl:
„Hele, támhle je! Koukejte!“
Všichni se nahrnuli k oknu.
Na druhé straně ulice byla příjemná kavárna. A u stolu seděla jejich Veronika. Ale byla jiná. Ne proto, že neměla make-up a místo účesu jen prostý culík. Ne. Prostě naproti ní seděl muž, který jí něco vyprávěl, a ona se smála.
Jejich Veronika. Smála se.
Všichni v zasedačce zírali z okna, jako by si chtěli být jistí, že je to opravdu ona. Ta ostrá, nevrlá, podrážděná Veronika teď vypadala úplně jinak.
„Upřímně… ráda jsem nenašla svou halenku,“ řekla Veronika Jakubovi a usmála se. „Tak jsem si vzala tvůj svetr.“
„Víc se mi líbíš bez něj,“ odpověděl muž.
Veronika zčervenala a lehce ho plácla pěstí do ramene.
„Přestaň.“
„Nemůžu,“ naklonil se k ní. „Musíme rychle dodělat práci a jet ke mně. Nebo k tobě. Je mi to jedno. Od chvíle, co jsme se potkali na letišti, je všechno jinak.“
„Souhlasím.“
„Mimochodem,“ zašeptal muž, „máš ten svetr naruby.“
„A do hajzlu!“
„Takže rozhodně musíme jet ke mně, abychom to napravili.“
Rozesmála se. Vytáhla telefon a vytočila číslo.
Všichni v zasedací místnosti uslyšeli zvonění na recepci.
„Vítejte v naší společnosti! Veroniko Pavlovno? Dobře. A tady na vás čekají na poradě. Že nepřijdete? Jo? Jste nemocná? Ach tak… Uzdravte se!“
Sekretářka pak vtrhla do zasedačky.
„Naše Veruše je nemocná!“ vykřikla.
„To vidíme,“ přikývl admin. Všichni zírali na Veroniku, jak naprosto zdravá nastupuje do auta s neznámým mužem. Bude pryč nejmíň pár dní. A ani nemá cenu jí psát nebo volat.
„Proč?“ podivila se sekretářka.
„Už jsi někdy přišla do práce ve svetru naruby?“ pousmála se Nikola. „A pak jsi nosila sluneční brýle, aby nikdo neviděl, jak jsi strávila noc. Když ti je jedno, že nejsi nalíčená. Když máš všechno na háku, protože jsi pořád myšlenkami u toho muže.“ Koketně pokrčila rameny.
Sekretářka tu informaci zpracovávala. Ostatní taky.
Nikola se ušklíbla a šla ke dveřím.
„’Onemocněla’, ‘neprošla stáží’. Já říkala, že se zamilovala. A teď je naše Verča jiná.“
„Na jak dlouho?“ zamračil se admin.
Nikola ho vědomě změřila pohledem.
„No, to už záleží na vás, mužích.“ A vyšla z místnosti.
Lucie Kohoutová.
