Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu si tchyně myslí, že má právo chodit k nám domů bez ohlášení. Mému synovi je rok. Zvykla jsem ho na určitý režim. Pokud neusne včas, a ten čas nastává kolem osmé hodiny večerní, raději ho do postele vůbec nedávám. No, dvě hodiny utrpení zaručeny.
Nemá smysl o tom mluvit s tchyní. Kolikrát jsem ji žádala, aby nechodila pozdě, tolikrát mě neposlechla. Z nějakého důvodu nechápe, že navštěvovat svého ročního vnuka tak pozdě není dobrý nápad.
Pracuji dlouho do noci,” – říká. ‘Přijde na půl hodiny, hraje si s ním, směje se, rozčiluje ho, a já pak strávím půl noci uspáváním dítěte. Později je neklidný a křičí.
Co mám dělat?
Dnes jsem začala ukládat dítě do postele jako obvykle. S manželem jsme si už vybrali film, na který se budeme dívat. Pak ale zazvonil zvonek u dveří. Manžel otevřel dveře a uviděl svou matku.
Je velmi těžké popsat mé pocity. Byla jsem rozzlobená. Naštvaná. Zrovna mu zase začaly růst zoubky a choval se neklidně. Takže jsme si vážili každé klidné hodinky. Snažila jsem se uklidnit. Člověk musí zůstat klidný. Koneckonců, mluvíme tu o manželově matce.
Předstírala jsem, že se tvářím, jako by mě něco bolelo, chytila jsem se rukou za tvář a začala křičet:
– Přišla jsi v pravý čas! Bolí mě zub – nemůžu to vydržet. Nechci jít k zubaři sama. Tak si chvíli sedni s miminkem a za chvíli přijdeme.
Manžel nic nechápal. Spěšně se začal oblékat a odešli jsme z domu.
Co to tady předvádíš za divadlo? – zeptal se manžel.
– Aspoň můžeme jít někam sami. A nezapomeň vypnout telefon! – Řekla jsem mu.
Domů jsme se dostali po půlnoci. Manželova matka musela jet domů taxíkem. Dítě leželo v postýlce a všude kolem byly špinavé pleny a ušpiněné oblečení. Hračky, dudlíky, chrastítka – jedním slovem umělecký nepořádek. Všechno bylo chaoticky rozházené.
Tchyně vypadala vyčerpaně. Její make-up byl rozmazaný. A její sukně byla pokrytá dětskými hovínky. Od té doby chodila méně často. A ne tak pozdě.
Nic nenaznačuj, prostě to řekni. A pak na tom trvej. Stará osvědčená zásada.