Během rozvodu se bohatý manžel rozhodl nechat své ženě opuštěnou farmu, ztracenou kdesi na odlehlém místě. Rok poté se však stalo něco, co ho naprosto ohromilo.
— Michale, víš, že tě tady nepotřebuji, že? — řekla Marie rozhodně. — Radím ti, abys se vrátil do města.
— O jakém městě to mluvíš? — odpověděl unaveně. Byl to muž, kterému nejvíce věřila, a přesto ji zradil. Neměla už sílu se hádat. Začínali od nuly, prodali svůj byt a investovali vše do podnikání. Michal přispěl pouze malým pokojem ve sdíleném bytě, zatímco Marie zajistila úspěch svým rozumem a nasazením. Žili skromně, stěhovali se z jednoho podnájmu do druhého, ale nakonec dosáhli stability.
Postupem času se však Michal začal chovat jako pán domu. Chytrým způsobem převedl veškerý majetek na své jméno, aby Marie po rozvodu nezískala vůbec nic. Jakmile měl všechno pod kontrolou, podal žádost o rozvod.
— Připadá ti to spravedlivé, Michale? — zeptala se Marie zklamaně.
Pokrčil rameny s lhostejností.
— Už to neřeš. Už dlouho nic nepřispíváš. Dělám všechno já, ty neděláš nic.
— To ty jsi mi řekl, abych si vzala pauzu a postarala se o sebe, — odpověděla klidně.
Michal otráveně povzdechl.
— Už mám těchto nesmyslných diskuzí dost. Mimochodem, pamatuješ si na tu starou farmu, kterou jsem zdědil po svém bývalém šéfovi, panu Novákovi? Zemřel a nechal mi ten bezcenný kus půdy. Je ideální pro tebe. Pokud ji nechceš, nedostaneš nic.
Marie se hořce usmála. Dobře věděla, co dělá. Po dvanácti letech si uvědomila, že žila s cizincem.
— Dobře, ale mám jednu podmínku: chci, aby farma byla oficiálně převedena na mé jméno.
— Žádný problém. Ušetřím na daních, — odpověděl Michal s ironickým úsměvem.
Marie neřekla ani slovo. Sbalila si věci a přestěhovala se do hotelu. Byla odhodlaná začít znovu, bez ohledu na to, co ji čekalo – zchátralá farma nebo jen prázdný kus země. To zjistí, až dorazí. Pokud to nebude stát za to, vrátí se do města nebo si najde jinou příležitost k novému začátku.
Naplnila auto nezbytnými věcmi a zbytek nechala Michalovi a jeho nové partnerce. Pokud si myslel, že na ni může stále spoléhat, hluboce se mýlil. Nová přítelkyně, kterou Marie viděla jen párkrát, se zdála spíše arogantní než chytrá.
Michal jí s úsměvem podal dokumenty.
— Hodně štěstí.
— I tobě, — odpověděla klidně Marie.
— Nezapomeň mi poslat fotku s kravami, — zasmál se.
Marie zavřela dveře auta a odjela bez odpovědi. Jakmile opustila město, slzy jí začaly stékat po tváři. Netušila, jak dlouho plakala, dokud ji nevyrušilo jemné zaklepání na okno.
— Jste v pořádku, drahá? Můj manžel a já jsme vás tu už nějakou dobu viděli stát, — zeptala se starší žena laskavým hlasem.
Marie pohlédla na ženu a pak do zpětného zrcátka, kde si všimla autobusové zastávky. Jemně se usmála.
— Ano, jsem v pořádku, jen jsem se cítila trochu přetížená.
Žena soucitně přikývla.
— Vracíme se z nemocnice. Naše sousedka je tam úplně sama, nikdo ji nenavštěvuje. Nejedete náhodou do Brna?
Marie pozvedla obočí překvapením.
— Brna? Tam, kde je ta farma?
— Ano, i když dnes je těžké to nazývat farmou. Majitel zemřel a nikdo se o ni nestará. Jen pár lidí se stále stará o zvířata z lásky.
Marie se lehce usmála.
— To je náhoda, právě tam jedu. Nastupte si, svezu vás.
Starší žena se posadila dopředu, její manžel dozadu.
— Jsem Marie, — představila se během jízdy.
— Já jsem Helena Dvořáková a to je můj manžel Josef, — odpověděla žena srdečně.
Během cesty se Marie dozvěděla mnoho o farmě – kdo kradl, kdo se stále staral o zvířata a v jak žalostném stavu místo je. Po příjezdu spatřila prázdná pole a téměř zřícenou stodolu s pouhými dvaceti kravami. Rozhodla se však zůstat a bojovat za nový začátek.
O rok později Marie s hrdostí sledovala osmdesát krav, které se klidně pásly na jejích zelených pastvinách. Proměnila opuštěnou farmu v prosperující podnikání. Nebylo to snadné – musela prodat své šperky na krmivo a utratit poslední úspory. Ale nyní prodej rostl a její produkty byly žádané i v sousedních regionech.
Jednoho dne jí mladá žena jménem Karolína přinesla noviny s inzerátem na chladírenské vozy za dobrou cenu. Marie poznala telefonní číslo – patřilo Michalově firmě. S mazaným úsměvem požádala Karolínu, aby zavolala a nabídla o 5 % více, pod podmínkou, že vozidla neukážou jiným kupcům.
Když Marie přišla vozy zkontrolovat, setkala se s ohromeným Michalem.
— Ty je kupuješ? — zeptal se nevěřícně.
— Ano, pro farmu, kterou jsi mi nechal. Stala se skvělým podnikem a rozšiřujeme se, — odpověděla Marie klidně.
Michal nemohl říct ani slovo. Zatímco sledoval, jak se jeho život hroutí, Marie už dávno nechala minulost za sebou.
Nakonec našla pravou lásku v Janovi, mechanikovi, který jí pomohl farmu rozvíjet. Společně oslavili křtiny své dcery, zatímco Michal mohl jen z dálky sledovat, jak se jeho vlastní život rozpadá.
