Babičko Aleno! zavolal Matěj. Kdo vám povolil chovat vlka na vesnici?
Alena Štěpánová se dala do hořkého pláče, když uviděla spadlý plot. Už několikrát ho podepírala prkny a spravovala shnilé sloupky, doufala, že se plot udrží, dokud nenašetří dost peněz ze své malé důchodu. Ale osud rozhodl jinak! Plot je pryč.
Už deset let zvládá Alena hospodářství sama, od doby, co její milovaný muž, Petr Andrle, odešel na věčnost. Měl zlaté ruce. Dokud byl naživu, babička Alena se o nic nestarala. Petr byl řemeslník každým coulem tesař i truhlář.
Všechno si dělal sám, řemeslníky nebylo třeba. Ve vesnici ho všichni respektovali pro jeho laskavost a pracovitost. Společně prožili šťastných čtyřicet let, chyběl jim jen jeden den do výročí. Udržovaný dům, bohatá úroda na zahrádce, zdravý dobytek to vše plod společné práce.
Měli jediného syna Igora, svou pýchu i radost. Už od mala vedl ruku k dílu, netřeba ho pobízet k pomoci. Když se vracela máma unavená z JZD, syn už nanosil dříví, přinesl vodu, roztopil kamna a napojil dobytek.
Petr si po návratu z práce myl ruce a šel na zápraží zapálit dýmku, zatímco žena chystala večeři. Večer sedávala rodina společně u stolu, vyprávěli si novinky z celého dne. Byli opravdu šťastní.
Čas utíkal, zůstaly vzpomínky. Igor vystudoval, odešel do velkého města, oženil se s krásnou pražačkou Ludmilou. Usadili se v Praze. Zpočátku jezdil Igorek za rodiči na dovolenou, pak ho však žena přemluvila, aby trávil léto u moře a tak se to opakovalo každý rok. Petr Andrle byl zklamaný, nerozuměl Igorově volbě.
Proč by měl být náš Igor tak vyčerpaný? To mu Ludmilka napovídala hlouposti s cestováním.
Otec se trápil, matka smutnila. Co jim zbývalo? Žít a čekat na písmenko od syna. Pak Petr onemocněl. Přestal jíst, slábl před očima. Lékaři předepisovali léky, nakonec ho poslali domů dožít své dny. Na jaře, když se ozývali slavíci v lese, Petr odešel.
Igor přijel na pohřeb, plakal a vyčítal si, že nestihl otce vidět živého. Strávil týden doma a vrátil se do Prahy. Posledních deset let napsal matce jen třikrát. Alena osiřela. Prodala krávu a ovce sousedům.
Nač by jí byl dobytek? Kráva dlouho stála u vrat, jako by čekala na starou paní v slzách. Alena se zavírala v zadním pokojíku, tiskla ruce k uším a tiše plakala.
Bez mužských rukou se hospodářství rozpadalo. Jednou začal zatékat střechou, jindy se rozpadla shnilá prkna na zápraží, potom sklep zaplavila voda… Alena dělala, co mohla. Z důchodu šetřila na řemeslníky, občas si poradila sama vždyť je vesnická žena a umí leccos.
Tak žila jen tak-tak, když přišlo další neštěstí. Aleně Štěpánové se najednou začal prudce zhoršovat zrak, dřív přitom měla oči zdravé. Šla do koloniálu a sotva přečetla ceny. Za pár měsíců už skoro neviděla cedulku obchodu.
Zdravotní sestra přijela, prohlédla ji a trvala na vyšetření v nemocnici.
Aleno Štěpánová, chcete přijít o oči? Udělají vám operaci, a zrak se vrátí!
Ale babička se zákroku bála a odmítla jet. Do roka skoro úplně oslepla. Ale moc ji to netrápilo.
Nač bych viděla svět? Televizi nesleduju, jen poslouchám. Zpravodaj mě informuje stejně dobře. Doma vše dělám po paměti.
Občas však měla strach. Ve vesnici přibývalo nepřístojných lidí. Často přijížděli zloději, vylézali po opuštěných domech, brali co našli. Alena se bála, že nemá pořádného psa, který by zahnal nezvané hosty štěkotem.
Zeptala se myslivce Šimona:
Nevíš, jestli hajný nemá štěně? Jen nějaké malé, já si ho vypiplám…
Šimon, vesnický myslivec, prohlížel babičku se zájmem.
Babi Aleno, k čemu ti štěně loveckého psa? To je pro les! Dovezu ti pořádného ovčáka z města.
Ovčák bude asi hodně drahý…
Ne víc, než peníze, babi Aleno.
Tak dobře, dovez ho.
Alena spočítala úspory a rozhodla se, že jí to bude stačit na slušného psa. Ale Šimon, nespolehlivý člověk, stále sliboval, ale neplnil. Alena se na něj zlobila pro plané řeči, ale v skrytu mu i rozuměla. Byl nešťastný samotář bez rodiny, bez dětí. Jeho jedinou společnicí byla lahvička.
Šimon, vrstevník jejího syna Igora, vesnici nikdy neopustil. Město mu bylo cizí. Jeho vášní bylo myslivectví a dny i noci trávil lovem.
Po honu pracoval po dvorech. Kopal zahrádky, truhlářil, opravoval stroje. Peníze od osamělých babiček utratil na pivo a kořalku.
Po flámu šel do lesa, opuchlý, nemocný a provinilý. Po pár dnech se vrátil s úlovkem: houby, lesní plody, ryby, borové šišky. Vše prodal za pár korun, pak je zase utratil. Pomáhal i Aleně s hospodářstvím za odměnu. Teď, když jí spadl plot, se na něj opět obrátila.
Asi se psem počkám, povzdechla si Alena Štěpánová. Musím zaplatit Šimonovi za plot, peněz mám málo.
Šimon však nepřišel s prázdnýma rukama. V jeho batohu spolu s nářadím něco šramotilo. S úsměvem zavolal babičku Alenu.
Podívejte, koho vám vezu! Otevřel batoh.
Stařenka přistoupila a nahmatala chlupatou malou hlavu.
Šimone, opravdu štěně? divila se.
Nejlepší ze všech. Čistokrevný ovčák pro babičku!
Štěně se zavrtělo a snažilo se ven z batohu. Alena Štěpánová zpanikařila:
Ale já nemám dost peněz! Jen na plot!
Nepovezu ho zpět, babi Aleno! bránil se Šimon. Víš vůbec, kolik tisíc jsem za psa dal?
Co teď? Babička běžela do obchodu, kde jí prodavačka půjčila pět lahví kořalky na dluh a zapsala ji do knihy dlužníků.
Večer měl Šimon hotovo s plotem. Babička mu připravila oběd a nalila decku. Opilý myslivec rozveselený pivem rozjímal, seděl za stolkem a ukazoval na štěně schoulené u kamen.
Musíte ho krmit dvakrát za den. A kupte mu pevný řetěz bude z něj silný pes. Vyznám se v psech.
Tak se v Alenině domě zabydlel nový člen Tonda. Stařenka si štěně oblíbila, a on jí to oplácel věrností. Kdykoli vyšla Alena na dvůr, aby Tondovi dala žrádlo, poskakoval kolem, připraven olíznout jí tvář. Jediné ji trápilo pes vyrostl obří jako tele, ale štěkat se nenaučil. To Alenu mrzelo.
Ach, Šimone, podvodníku! Prodal jsi mi neschopného psa.
Ale co už, tak hodné stvoření nemohla zahnat. Stejně nemusel štěkat. Sousedi ani nedutali, když šli kolem Tondy, který za tři měsíce vyrostl málem po pás své paní.
Jednou do vesnice přijel Matěj, druhý místní myslivec, nakoupit zásoby před zimní sezonou, kdy chlapi byli týdny v lese. Když šel kolem domu Aleny Štěpánové, strnul při pohledu na Tondy.
Babičko Aleno! vykřikl Matěj. Kdo vám dovolil chovat vlka na vesnici?
Alena vyděšeně tiskla ruce k hrudi.
Proboha! Jak jsem byla hloupá! Ten Šimon mě podfouknul! Tvrdil, že je to čistokrevný ovčák…
Matěj jí vážně radil:
Babi, pusťte ho do lesa. Jinak může být zle.
Oči stařenky se zalily slzami. Jak těžké bylo loučit se s Tondou! Hodný, klidný tvor, i když vlk. V poslední době byl však neklidný, tahal řetěz, chtěl na svobodu. Vesničané se ho báli. Nebylo zbytí.
Matěj odvezl vlka do lesa. Tonda zamával ocasem a zmizel mezi stromy. Už ho nikdo neviděl.
Alena truchlila po svém milovaném a proklínala lstivého Šimona. Ten sám litoval, že se to takhle zvrtlo měl dobré úmysly. Kdysi v lese narazil na stopy medvěda. Ozýval se kdesi žalostný kňour. Šimon se chystal odejít, protože kde jsou medvíďata, je i medvědice. Ale zvuk nebyl medvědí.
Když odhrnul křoví, našel noru. Ležela tam mrtvá vlčice a kolem ní zabitá vlčata. Medvěd napadl jejich doupě. Jedno štěně přežilo, schované v díře.
Šimonovi bylo sirotka líto. Vzal ho s sebou, a pak se rozhodl věnovat ho Aleně, aby se o něj postarala. Myslel, že když vlk vyroste, odejde sám do lesa. Mezitím najde babičce pořádného psa. Ale vše překazil Matěj.
Šimon několik dní chodil kolem jejího domu, ale neměl odvahu vejít. Venku zuřila zima. Alena topila v kamnech, aby v noci neumrzla.
Najednou se ozvalo zaklepání. Stařenka pospíchala otevřít. Na verandě stál muž.
Dobrý večer, babičko. Smím přespat? Cestou do sousední vesnice jsem zabloudil.
Jak se jmenuješ, hochu? Špatně vidím.
Boris.
Alena si zamyšleně přimhouřila oči.
U nás ve vesnici Borise neznám…
Nejsem zdejší, babi. Nedávno jsem koupil barák. Chtěl jsem se podívat, ale auto fest zapadlo, musel jsem pěšky a ta vánice…
Takže jste koupil dům po zesnulém Frantovi?
Muž přikývl.
Přesně tak.
Alena ho pozvala dovnitř, postavila na čaj. Nevšimla si, jak chamtivě zkoumá starý kredenc, kde vesničané obvykle schovávají peníze a cennosti.
Když se babička točila u kamen, host začal šmejdit v kredenci. Alena zaslechla skřípnutí.
Co tam vyvádíš, Borisi?
No, když byla ta měnová reforma! Pomáhám vám zbavit se starých peněz.
Stařenka se zamračila.
Lžeš. Žádná reforma tu nebyla! Kdo vůbec jsi?!
Muž tasil nůž a přiložil jí ho k bradě.
Drž hubu, babko. Dej peníze, zlato, žrádlo!
Alenu zalil strach. Za dveřmi stál zločinec, uprchlík před policií. Teď je její osud jasný
Vtom se dveře rozrazily. Do místnosti vtrhl obrovský vlk a skočil na zloděje. Ten zařval, ale silná šála mu zachránila krk. Zločinec bodl vlka nožem do ramene. Tonda se stáhnul, a lump toho využil k útěku.
V tu chvíli šel kolem domu Šimon, že se přijde omluvit. Venku u vrat zahlédl chlapa s nožem, jak utíká a sprostě nadává. Šimon vletěl k Aleně, kde na podlaze krvácel Tonda. Šimon hned vše pochopil a běžel za policistou.
Zločince chytili. Dostal nový trest.
Tonda se stal hrdinou vesnice. Lidé mu nosili žrádlo, zdravili ho. Vlk už nebyl na řetězu, měl svobodu, vždy se však vracel k babičce Aleně, chodil s Šimonem po honech.
Jednou ráno viděli před stavením černé SUV. Na dvoře někdo štípal dřevo. Byl to Igor syn Aleny. Jak uviděl starého známého, rozběhl se s otevřenou náručí.
Večer seděli všichni u jednoho stolu, Alena měla radost jako květina. Igor ji přesvědčil, aby jela do Prahy na operaci oka, aby získala zpět zrak.
Když je to nutné… povzdechla babička. V létě přijede vnuk, ráda bych ho viděla. Šimone, postarej se o dům i Tonda, ano?
Šimon přikývl. Tonda si pohodlně lehl ke kamnům, spokojený, že je doma s přáteli.
Pokud nechcete přijít o nové příběhy z našeho kraje, sledujte stránku! Podělte se o své dojmy v komentářích, podpořte nás lajkem.A tak, když z jara rozkvetly ovocné stromy, vrátila se babička z Prahy s očima jasnýma jako studánka. Poprvé po dlouhé době uviděla Tonda, jak leží ve stínu pod hrušní, a Šimona, co spravuje záhonky. Dům zářil novým plotem, na dvoře zpívali ptáci a na trávě běhal malý vnuk, který právě objevoval svět vesnice. Babička vdechla vůni domova, pohladila Tonda po srsti a v očích se jí zableskla čirá radost.
Zas bylo u stolu veselo a v babiččině srdci ticho nahradil smích, dětské hlásky a štěbetání přátel. Vesnice měla své hrdiny i příběhy, které si budou lidé ještě dlouho vyprávět u pootevřených oken v letních večerech. Tonda nikdy nezmizel do lesa; zůstal, aby hlídal statek a záda těm, kteří mu otevřeli své srdce.
A když naposledy zašlo slunce za borovice, babička tiše řekla: Život je jako ten plot někdy se zboří, někdy ho opravíme. Ale vždy nám zůstane, co máme nejraději. Dům, přátelé, rodina a laskavé oči, které se nebojí dívat na svět.
A vesnice zůstala klidná, protože věděli, že za starým plotem a pod rozkvetlým stromem je vždy místo pro odvahu, smíření a nové začátky.
