Babička celý den pobíhala po domě. Dělala zavařeniny na zimu. Představovala si, jak jimi pohostí svou dceru a zetě. Měla ji moc ráda. Jen dcera ji moc často nenavštěvovala. S manželem žili ve městě.
Matka v duchu stále volala dceru na návštěvu, už ji nebavilo žít sama. Dokonce přemýšlela o tom, zda se má přestěhovat do města. Stále ji však něco spojovalo s vesnicí. Bylo tu tolik vzpomínek!
Často sedávala na lavičce a vzpomínala na to, jak dobře se jí a jejímu manželovi tady žilo. Ne, v žádném případě by neopustila svou rodnou zahradu a dům a odešla do cizího města.
Už tak byla velmi unavená. Den se blížil k večeru. Babička se chystala jít spát; už si ustlala. Všude kolem bylo ticho. Pak ale ticho venkovského večera přerušily nějaké hlasy. -Kdo by to mohl být?
Byli to její sousedé. Neměla je ráda. V jejich domě bydlel její přítel. Před třemi lety však zemřela. Příbuzní dům rychle prodali a noví nájemníci nebyli zrovna příjemní lidé. Neustále v domě pouštěli hlasitou hudbu a pili alkohol. Jejich dcera však byla milá.
Babička vyšla z domu, rozhlédla se a najednou uviděla osamělou postavu na lavičce. Na lavičce seděla malá holčička. Babička si uvědomila, že opět utekla z domu. Babička si těžce povzdechla a pozvala dítě, aby se k ní přidalo. Izě se u Sofie líbilo , bylo tam ticho a klid.
Po tomto dni se dívka doma téměř nezdržovala, žila hlavně s babičkou. Když přijela její dcera se zetěm, babička jim dívku představila. I jim se líbila. Pak se stalo neštěstí, sousedům vyhořel dům, dívka přišla o rodiče. Byla poslána do sirotčince. Pak se dcera s manželem rozhodli, že ji adoptují.
