Anděl, který vážil sto kilo a voněl levnou kávou
V herně na dětském onkologickém oddělení nemocnice Na Bulovce panovalo ticho, které občas narušilo šustění papíru nebo skřípění fixů po papíře. Bylo to zvláštní ticho křehké jako skleněná baňka. Bylo v něm víc dospělého soustředění, než by člověk čekal u dětí, které ještě ani nedosáhly deseti let. Úkol byl jednoduchý: nakreslit svého Strážného anděla. Děti se opravdu snažily.
Pro mě, mladého dobrovolníka, byl ten den těžkou zkouškou. Byl jsem zvyklý na správnou krásu na estetiku kostelních fresek, kde jsou andělé lehcí jako pírko, s blonďatými vlasy a očima modrýma jako nebe. Procházel jsem mezi stoly a obdivoval dětskou tvořivost: u Honzíka měl anděl obrovský meč, u Terezky zase křídla nadýchaná jak obláček. Bylo to podle očekávání, dojemné a tak trochu na jedno brdo.
Pak jsem přišel k Barunce.
Baruška měla sedm let. Hlava jí po dalším chemu zářila jako biliardová koule, její pokožka byla průsvitná jako pauzovací papír. Kreslila opravdu pečlivě, s vyplazeným jazykem mezi zuby.
Nakoukl jsem jí přes rameno a stěží potlačil překvapené vydechnutí.
Na jejím papíru nestál nebeský posel, ale cosi úplně jiného. Velký, kulaťoučký chlap. Zabíral skoro celý papír. Neměl křídla. Zato měl mohutné břicho v sevření bílého pláště, holou hlavu připomínající bramboru a velké, křivé brýle, které mu seděly na nose jako knoflík.
Baruško, zeptal jsem se opatrně, když jsem si k ní klekl, kdo to je? Měli jsme malovat anděla.
To je anděl, odpověděla jistě, ale potichu, aniž by přestala vybarvovat bílou pastelkou břicho toho obra.
Ale je trochu zvláštní, volil jsem slova pečlivě. Proč nemá křídla? A proč je tak veliký?
Křídla má, odporovala Baruška. Jen je schovává pod pláštěm. Aby je tu nezamazal. Tady bývá špína.
Usmál jsem se pobaveně. Dětská fantazie, pomyslel jsem si.
Na oddělení bylo často slyšet těžké, sípavé dýchání. Ozývalo se z chodby, blížilo se jako dunění blížícího se vlaku. Šup, šup. Těžké kroky, které jako by rozvibrovaly podlahu.
Dveře herny se s námahou otevřely a v nich se objevil on.
Petr Sláma, primář resuscitace. Byl opravdu mohutný. Otylý, se třemi podbradky, v rozepnutém plášti, který mu byl očividně malý. Jeho tvář, lesknoucí se potem, měla zemitý odstín. Brýle s tlustými obroučkami mu sjížděly na špičku nosu a prstíkem je strkal zpět nahoru. Voněl tabákem, potem a silnou, levnou rozpustnou kávou. Už třetí den žil v sesterně na propadlé pohovce.
Já viděl unaveného, zanedbaného chlapa, který měl být spíš dávno v penzi nebo aspoň pod sprchou.
Tak co, mistři? zahromoval hlasem z hloubi břicha. Žijeme?
Žijeme, pane doktore! ozvalo se nerovné sbor dětských hlasů.
Prošel mezi stoly, opíral se o opěradla židlí.
Zastavil se u kluka, který bledý seděl u infuze. Položil mu svou obrovskou ruku na čelo.
Vydrž, šampióne, zamumlal. Výsledky mám. Zvládneme to.
Pak se zastavil u Barunky. Viděl jsem, jak se jí rozzářily oči. Vztáhla k tomu těžkému, tabákem vonícímu muži ruce.
Kreslíš? zeptal se. A za silnými skly brýlí jsem najednou spatřil ne unavené oči, ale bezednou, nevyspalou modř.
Tebe, zašeptala Baruška.
Zachechtal se a upravil si brýle.
Mě nemaluj. Praskl by ti papír.
V té chvíli se z chodby rozlehl ostrý pípající zvuk přístrojů. Poplašné znamení.
Petr Sláma zareagoval okamžitě. Najednou po dechu ani stopy, krok byl mrštný, jak by jeden u takové postavy nečekal, a už běžel ven.
Nikdo odtud! zahulákal už z chodby. Katko, reanimační set, fofrem!
Zůstal jsem, ruce sevřené u hrudi, a za stěnou začalo to pravé peklo krátké rozkazy, cinkot kovu a jeho hlas teď už ne laskavý, ale tvrdý jako železo.
Dýchej! No tak! Zůstaň s námi! Dýchej!
Ten křik byl mrazivý.
Byla v něm prosba i rozkaz zároveň. Zavřel jsem oči. Měl jsem strach.
Uteklo čtyřicet minut. Nekonečně dlouhých, natažených jak guma. V herně bylo ticho. Děti nekreslily. Všechny upíraly pohled ke dveřím.
Dveře se otevřely. Petr Sláma vstoupil, držel se zárubně. Byl promočený až na kost, plášť ztmavl potem, na rukávu měl šmouhu od krve. Sundal brýle, otřel si oči dlaní, rozmazal únavu po tváři. Pak se s bolestivým vzdechem posadil na dětskou židličku, která pod ním úpěla.
Dokázali jsme to, vydechl do prázdna. Spí.
Díval jsem se na něj. A najednou, jako kdyby mi někdo stáhl z očí závoj, jsem pochopil.
Podíval jsem se na obrázek Barunky. Na toho nešikovného, tlustého chlapíka. A pak na opravdového Petra Slámu.
Už jsem neviděl tuk ani pot. Viděl jsem hmotu. Obrovskou, pevnou, jistou hmotu lásky přesně tu, kterou bylo potřeba, aby jako kotva držela ty křehké, lehké dětské duše tady na zemi, když měly chuť ulétnout. Zlatokřídlý anděl by tu byl k ničemu byl by příliš lehký, odletěl by s nimi.
Byl třeba takový těžký, poctivý, vonící zemí a kávou, který unesený život chytí svýma velkýma rukama a zaskřípí: Nepustím.
Jeho lysá hlava se leskla pod světlem jako svatozář. Ale ne zlatá pracovní, zpocená od dřiny.
Baruška seskočila ze židle, přišla k lékaři, který seděl se skloněnou hlavou, a objala jeho tlustou nohu výš nedosáhla.
Já jsem říkala, prohlásila tiše, dospělýma očima koukajíc na mě. On má křídla schovaná. Aby nám tu netáhlo.
Petr Sláma položil svou velkou dlaň na její holou hlavičku.
Jeho prsty se třásly.
Držte se, prdelky moje, zašeptal. Ještě chvilku.
Odvrátil jsem se k oknu, neunesl jsem pohled.
Slzy, kterých jsem se tolik bál, nakonec přišly. Plakal jsem studem za svou slepotu. Hledal jsem krásu v lesku a výstřednosti, přitom Krása seděla přímo přede mnou na rozvrzané židli, utírala si pot rukávem těžká, nevzhledná a nejsvětější na světě.
A už nikdy nezapomenu, že skutečné anděly v životě nepoznáte podle křídel, ale podle hmotnosti jejich lásky a únavy.
