Dnes jsem si vzpomněl na příběh mé mámy a musel jsem ho znovu napsat, pro sebe, pro paměť. Máma je žena se srdcem na dlani. Celý život obětovala pro mě a moji sestru. Učila ve škole, večery trávila doučováním, jen abychom neměli nouzi. Tatínek odešel, když mi bylo šest a sestře pouhé tři roky. Máma vzala tíhu života na sebe, nestěžovala si, neplakala – jen táhla, jak uměla.
Bydleli jsme v babiččině bytě v Brně, který zdědila máma. Žili jsme skromně, ale v teple. Po škole jsme se sestrou šli na univerzitu, oženili se, založili rodiny. Často jsme mámu navštěvovali – hrála si s vnoučaty, pekla buchty, smála se. Mysleli jsme, že jí stačí naše láska, objetí, czekie telefony. Jenže chybělo jí něco víc.
Ten rok jsme sestře plánovali překvapení k narozeninám. Řekli jsme, že nepřijedeme, kvůli práci. Cestou jsme nakoupili květiny, dort a balónky. Když otevřela dveře, neviděli jsme radost, ale zmatek. Zamumlala něco o studentovi, který prý přišel na doučování. Vyměnili jsme si pohled. A pak vešli dovnitř.
U stolu seděl chlap. V trenýrkách. V puse cigareta, na stolu pivo. Tedy „student“ – akorát dospělý, plešatý a rozhodně ne školák. Ztuhli jsme. On hned vyskočil, zabručel o směně v práci a vyrazil ze dveří.
Máma se naopak rozčílila. Byla naštvaná, že jsme přišli bez ohlášení. Půl roku s námi nemluvila – nebrala telefony, neodpovídala. Doufal jsem, že to přejde. Pak jsem se rozhodl ji navštívit sám, dát věci do pořádku.
Otevřel mi on. Hned od začátku: „Není doma. A vůbec, neměli byste sem už chodit.“ Snažil jsem se mu vysvětlit, ale on mě… strčil. Upadl jsem, udeřil se do hlavy. Měl jsem otřes mozku. Když to zjistil manžel, hned jel za mámou. Ale místo podpory slyšel jen výhrůžky: prý jsem na jejího muže zaútočil, vyvolal hádku. A ona byla na jeho straně. Na straně toho, kdo mě napadl.
Snažili jsme se toho chlapa vypátrat, ale jako by se vypařil. O pár týdnů později mi napsala jedna z mámových studentek – prý zoufale potřebuje peníze. Byl jsem v šoku. Máma neodpovídala. Varoval jsem příbuzné: nedávejte jí ani korunu, je v pořádku. I když jsem sám nevěděl, jestli to je pravda.
Uběhl skoro rok. A najednou – telefon. Máma. Pláče. Hlas se jí třese. A všechno mi řekne.
Ukázalo se, že její „nápadník“ byl celou dobu ve spolku se svou skutečnou přítelkyní. Chtěli mámu připravit o byt. On ji poštvával proti nám. Máma málem přepsala byt na něj. Ale náhodou viděla jeho zprávy s tou ženou. A vyhodila ho. Zůstala prázdná, zlomená. Až tehdy si vzpomněla na nás.
Jeli jsme k ní ten den. Objali jsme ji. UtěšíA teď, když s námi znovu žije, peče buchty a směje se s vnoučaty, doufáme, že už nikdy nebude toužit po falešné lásce.