“Už nemůžu žít s manželovou babičkou. Je to čisté peklo!”
Občas mám pocit, že nebydlím v bytě, ale v muzeu, kde se na nic nesmí sáhnout. Už měsíce prosím manžela, ať se odstěhujeme, třeba do pronájmu, protože žít pod jednou střechou s jeho babičkou je utrpení. Zakazuje dotýkat se čehokoli, doslova každé věci – ani prach nesmím utřít bez její hysterie. Všechno je „vzácná památka“ nebo „vzpomínka“, a když něco udělám po svém, hned jí „třesou ruce“, „tlak vyskočí“ a za půl hodiny o tom ví celá širší rodina, protože obvolá každého a naříká, jak jsme nevděční.
Před svatbou jsme s manželem koupili byt na hypotéku. Na svatbu nám rodiče dali celkem slušnou částku a já byla šťastná – konečně budeme mít vlastní střechu nad hlavou, kde budu já rozhodovat. Oba jsme pracovali, spláceli jsme bez problémů, ale pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Byl to šok – brala jsem antikoncepci. Nejprve jsem myslela i na přerušení, ale manžel i rodiče byli proti: „Ani nápad!“
Do porodu jsem ještě pracovala, peníze stačily. Po narození dcery se ale všechno zhroutilo – zůstali jsme jen s jedním platem. Manžel se snažil přivydělávat, kde se dalo, jen abychom vyšli. K rodičům jsem se vrátit nemohla, u nich je těsno, a u manželových rodičů už bydlel jeho mladší bratr s manželkou.
A tehdy zasáhla manželova babička. Nabídla nám, abychom se k ní přestěhovali – má třípokojový byt, místa dost. Málo jsem ji znala, ale zdála se v pořádku. Souhlasili jsme, náš byt jsme pronajali, peníze pomáhaly… ale psychicky to bylo čím dál horší.
Zpočátku to šlo, pak ale začalo peklo. V jejím bytě se nesmí na nic sáhnout. Ani na dítě! Když dcera něco popadne nebo poleze, kam nemá, babička má „téměř infarkt“. A obviňuje mě, že ji nechávám schválně řádit, abych ji dohnala do hrobu! Když se manžel vrátí z práce, sehraje pro něj divadlo – že jsem špatná matka, dítě hlídám, protivím se jí, neuctívám starší. A on? Pokrčí rameny a tváří se, že nic hrozného. Pro něj je to asi normální. Ale já to už neunesu. Jsem na pokraji zhroucení.
Prosim ho: vraťme se do našeho bytu. I když budeme mít jen to nejnutnější, i když budeme šetřit – hlavně bez tohoto šílenství. Manžel chce, abych vydržela. Až skončím rodičovskou, prý se vrátíme. Ale nevím, jestli to dokážu.
Navrhla jsem mu, ať si role vyměníme: on zůstane doma a já půjdu do práce. Ať si sám vyzkouší den s tou „hodnou stařenkou“. Odmítl. Pak jsem dala ultimátum: pokud se do měsíce nepřestěhujeme, vezmu dítě a odjedu ke svým rodičům do jiného města. Zamyslel se. A já čekám. Ne na slova, ale na činy. Protože už nemám sílu dál to snášet.