Mám sestru, se kterou už nechci mít nic společného. Naše pouto už dávno prasklo a teď jasně vidím, že jsme příliš rozdílné, abychom si rozuměly. Jmenuje se Alena, bydlí v honosné vile na okraji velkého města. V jejím domě je všechno – prostorné pokoje, moderní technika, dokonce i vlastní bazén na zahradě. Alena si to všechno vybudovala sama – nejdřív vydělávala v zahraničí, pak založila firmu v Česku. Je právnička a, musí se uznat, velmi úspěšná. Ale její úspěch z ní nedělá člověka, se kterým by bylo příjemné si povídat.
Já se jmenuji Jana, jsem o pět let mladší než Alena. Vyrůstaly jsme spolu v malém městečku, kde se všichni znali. Naši rodiče byli obyčejní lidé – maminka učila ve škole, tatínek pracoval v továrně. Jako děti jsme byly sestrami nerozlučnými, sdílely jsme tajemství a snily o budoucnosti. Ale s věkem se Alena změnila. Vždycky byla ambiciózní, chtěla víc, než náš městečko mohlo nabídnout. Po škole odjela studovat do Prahy, pak do zahraničí. Já na ni byla pyšná, věřila jsem, že něco dokáže a zůstane stejně laskavá. Ale mýlila jsem se.
Když se Alena po několika letech vrátila, byla to už úplně jiná žena – chladná, povýšená. Mluvila se mnou, jako bych nebyla její sestra, ale náhodná známá, která nerozumí jejímu „vyššímu standardu života“. Její slova často zněla jako výčitky: proč neusiluju o víc, proč žiju „tak obyčejně“? A já s ní přece nesoupeřím. Mám své štěstí: pracuju v knihovně, mám manžela Petra a dvě děti. Nejsme bohatí, ale jsme šťastní. Moc mě těší moje práce, naše rodinné večery, procházky s dětmi. Ale pro Alenu to zřejmě vypadá nudně a nicotně.
Jednou jsem ji pozvala na narozeniny mé dcery. Myslela jsem, že to bude šance obnovit náš vztah. Alena přijela, ale celý večer se chovala, jako by nám prokázala laskavost svou návštěvou. Všechno kritizovala – jídlo, náš skromný byt, dokonce i náš způsob výchovy. Mé dceři Aničce dala drahý tablet, ale zároveň jí řekla: „Snad se aspoň tak něčemu užitečnému naučíš.“ Byla jsem v šoku. Petr se snažil uklidnit situaci, ale Alena jen povzdechla a neustále se dívala na hodinky. Ten večer jsem pochopila: už ji nechci vidět.
Poslední kapkou byla situace s naší maminkou. Maminka vážně onemocněla a potřebovala operaci. Pečovala jsem o ni, brala si volno, sháněla lékaře. Alena o tom věděla, ale ani nezavolala, nepřijela. Jen poslala zprávu: „Pošli účet, pošlu peníze.“ Neprosila jsem ji o peníze – chtěla jsem, aby byla nablízku, podpořila maminku. Ale pro Alenu se vše zřejmě měří jen v korunách. Maminka se uzdravila, ale nikdy nedostala od své starší dcery ani telefonát. Zlomilo jí to srdce, a mně to definitivně otevřelo oči – už vím, kým se moje sestra stala.
Teď Alena žije svůj život a já svůj. Občas mi napíše, zve mě k sobě do vily, ale já odmítám. Nechci poslouchat její kázání nebo se dívat, jak se chlubí svým bohatstvím. Její peníze ani dary nepotřebuji. Vážím si své rodiny, svých dětí, našich obyčejných radostí. Možná si o mě myslí, že jsem nula – ať si. Já vím, že štěstí není v bazénu ani v drahých autech.
Občas vzpomínám na tu Alenu z dětství. Ale ta holčička už neexistuje. Její místo zaujala žena, která zapomněla, co je to rodina. Nedržím na ni zlobu, ale nechci ji mít v životě. Mám svého muže, děti, přátele – ty, kteří mě berou takovou, jaká jsem. A Alena ať zůstane ve svém dokonalém světě. Snad jednou pochopí, co ztratila.