Věra a Jan seděli u večeře, když se dveře náhle rozletěly a dovnitř vtrhla Janova matka — Alena Petrovna.
„Synku! Teď se dozvíš něco o své ženě!“ vykřikla hned od prahu.
„Mami, posaď se, uklidni se. Jsi celá rudá, určitě máš vysoký tlak,“ znepokojeně řekl Jan.
„A mám proč!“ odsekla tchyně a otočila se k snachě. „Dnes jsem potkala Lenku, tu, se kterou pracuješ, a všechno mi pověděla!“
„Co konkrétně?“ zeptala se Věra klidně, upřeně hledíc na Alenu Petrovnu.
„Že tě loni povýšili a bereš o polovinu víc než Jan. A on o tom ani neví! Všechno tajíš!“ vyjela tchyně, téměř se dusíc rozhořčením.
„A v čem je problém, Aleno Petrovno? Neprosíme vás o peníze, na živobytí máme. O co jde?“
„Na jaře, když jsem vás požádala o pomoc s opravou střechy na chatě, tvrdila jsi, že nemáte peníze. A teď se ukazuje, že jsou! Kde jsou? Šetříš si je na rozvod, že?!“ křičela tchyně naléhavě.
Věra vstala od stolu a obrátila se k muži:
„Jane, přines prosím červenou složku z horní zásuvky v ložnici.“
Beze slova vyhověl její žádosti.
„Co je tohle?“ zeptal se, otevřev složku. „Spořící účty?“
„Ano. Pro Terezu a Ondřeje. Každý měsíc odkládám část svého platu — pro jejich budoucnost. Když jsem pochopila, že jsem ve vaší rodině jen dočasná, musela jsem myslet na to, jak své děti ochránit.“
„Co znamená ‚dočasná‘?“ vpadl do toho Jan.
„Ty si nepamatuješ, jak jsi nechal přepsat ten byt, co ti rodiče koupili za peníze z prodeje třípokojáku v centru? Jen na sebe. Protože ‚kdyby náhodou došlo k rozvodu‘. Tehdy jsi nic neřekl. Ani slovo. Byla jsem těhotná, věděl jsi to. A mlčel jsi. Myslíš, že jsem si toho nevšimla? Myslíš, že jsem to zapomněla?“
Jan těžce vzdychl. Tchyně se zatím pokusila vmísit:
„Bylo to jen preventivní opatření!“
„Proti komu? Proti matce svých vnoučat?“ Hlas Věry se třásl. „A pak se divíte, že jsem k vám chladná?“
„Kde jsou ty peníze, Věro?“ vložila se znovu tchyně. „Nedáváš je do rodiny, takže je schováváš. Takže se chystáš odejít.“
„Jane, doprovoď prosím maminku. Už si nemáme co říct,“ řekla Věra, aniž by zvedla hlas.
„Ano, ano! Už jdu! Ale věz: svou rodinu zničíš sama!“ hodila Alena Petrovna za sebe, ale přesto se u dveří otočila: „I když… vy jste od začátku nebyli sobě rovni.“
Když za ní dveře zapadly, Jan dlouho mlčel.
„Vážně jsi si myslela, že si připravuji únikovou cestu?“ zeptal se tiše.
„Nevěděla jsem, co si mám myslet. Protože jsi mlčel. A mlčení je také odpověď.“
„Nechci se rozvádět. Miluji tě. A děti.“
„Tak to dokaž. Ukaž, že pro tebe nejsem cizí.“
„Dobře. Přepíšu ten byt na Terezu. A na účty dětí — taky začnu spořit. Po troškách, ale pravidelně. Důvěra je oboustranná věc.“
Věra pomalu přikývla.
„A slovo ‚rozvod‘ je u nás doma zakázané,“ dodal Jan.
„Souhlasím.“
A poprvé po dlouhé době cítili, že spolu nemluví jako nájemníci, ale jako blízcí lidé.