S tchyní jsme už jedenáct let manželé. Bydlíme ve vlastním dvoupokojovém bytě, který jsme si s obtížemi spláceli na hypotéku. Vychováváme osmiletého syna, a zdálo by se, že vše jde podle plánu. Kdyby ovšem nepřišel jeden „geniální“ nápad mé tchyně, který nám opět narušil klid.
Můj muž má mladšího bratra Jindřicha. Je mu sedmnáct, a přiznám se, že jsme spolu za ty roky nikdy nebližší. Manžel s ním skoro nekomunikuje – příliš velký věkový rozdíl. A vždycky ho irituje, jak rodiče s mladším synem chodí po špičkách, rozmazlují ho, všechno mu promíjejí a dovolí mu nedělat nic.
Jindřich se učí mizerně, pořád hrozí, že propadne. A za každou nataženou známku dostane odměnu – buď nový tablet, nebo značkové boty. Můj muž už mockrát říkal: „Mě by za pětku nechali celé noci drtit učivo, a jemu kupují elektroniku!“
Plně ho v tom podporuji. Často jsme viděli, jak Jindřich se ani nenamáže si sám ohřát jídlo. Sedí u stolu, dokud mu rodiče nenandají, nenaplní talíř a po jídle za něj neuklidí. Ani „děkuji“, ani „na shledanou“. Prostě vstal a odešel do svého pokoje. Kde má ponožky – netuší, čaj si uvařit – nedokáže, své věci nepozná. Všechno za něj řeší rodiče. Manžel se už několikrát pokoušel promluvit s matkou: „Vychováte z něj neschopného člověka!“ Ale ona jen mávla rukou: „Nije jako ty. Potřebuje víc lásky.“
Hádky, uražené ticho na týdny – to byly obvyklé následky takových rozhovorů. Snažili jsme se od toho držet dál. Až do chvíle, kdy Jindřich náhle oznámil, že chce studovat vysokou školu v našem městě. A to začalo skutečné drama.
Tchyně bez ostychu navrhla, abychom Jindřicha ubytovali u nás. Prý na koleji ho nevezmou – nemá trvalý pobyt, nájem si nemůže dovolit a sám by se nezvládl. „Vždyť jste rodina! Máte dvoupokojový byt, všem se tam vejde!“ přesvědčovala nás s jistotou, jako by to byla samozřejmost.
Pokusila jsem se jemně vysvětlit: v jednom pokoji spíme my s manželem, ve druhém je náš syn. Kam, prosím, umístit dalšího dospělého muže? A tchyně s jiskrou v očích navrhla: „Pořídíme vnukovi druhou postel, ať bydlí spolu!“ Prý si kluci přece rozumí.
Ale to už můj muž neustál. Prudce matku přerušil:
„Já nejsem chůva, mami! Chceš na nás přehodit svého ‚dítě‘? Ne! Je to tvůj syn – a ty se o něj postarej! Já v sedmnáti žil sám a přežil jsem to!“
Tchyně zrudla, rozplakala se, nazvala nás bezcitnými a práskla dveřmi. Ten večer volal tchán a začal nás kárat:
„To se v rodině nedělá! Opouštíš vlastního bratra!“
Ale manžel zůstal neoblomný. Řekl, že je ochotný Jindřicha navštěvovat, pokud mu rodiče seženou bydlení. Žít s námi ale nebude. „Přestaňte z něj dělat nesamostatné dítě. Je načase vyrůst.“
„Je mu teprve sedmnáct!“ namítl otec.
„A mně bylo sedmnáct, když jsem se osamostatnil. A nikdo mě nevodil za ručičku!“ vybuchl manžel a zavěsil.
Pak tchyně ještě párkrát volala – manžel telefon nebral. Nakonec přišla SMS: „Na dědictví můžeš zapomenout.“ Upřímně? Pokud je „dědictví“ podmíněno tím, že se postaráme o rozmazleného mladíka, tak díky, nechceme. Svého jsme dosáhli vlastní prací, vlastní rodinou a vlastním klidem.
Každý musí nést důsledky svých rozhodnutí. A když si někdo zvolil cestu rozmazlování a absence hranic, ať si teď poradí sám. Nikomu nic nedlužíme.