Petra smažila na kuchyni bramboráky, když do dveří prudce zaklepali. Na prahu stála Alena Černá — tchyně jako vždy bez úsměvu a s chladným pohledem.
“Nejsem tu na čaj,” pronesla stroze a bez pozvání vstoupila dovnitř. “Mám důležitou záležitost.”
“Co by to mohlo být?” Petra otřela ruce do utěrky a nuceně se usmála.
“Jana s Martinem bydlí po svatbě u mě. Byt je malý, je tam těsno. Ty máš přece ten prázdný — po babičce. Půjč ho mladým.”
“Ne. Po všem, co se stalo — rozhodně ne,” odsekla Petra a postavila se proti ní se zkříženýma rukama.
“A co jsem vám tak strašného udělala?” upřímně se podivila tchyně, jako by opravdu nechápala, o čem je řeč.
Petra si dodnes pamatovala, jak před měsícem řešila svatbu švagrové. Lámala si hlavu, co jí dát, protože jejich vztah byl vřelý, skoro přátelský. Byla si jistá, že je s manželem pozvou mezi prvními. Navíc jí Jana půjčila padesát tisíc na oslavu.
“Co když nás nepozvou vůbec,” utrousil tehdy s úšklebkem Jaroslav, její muž.
“Nesmysly. Jsi přece její bratr, jak by tě mohli nepřizvat?” odpověděla tehdy ještě s nadědou.
Petra dokonce vytáhla z šatníku své nejlepší šaty a boty. Čekala. Doufala.
Ale svatba se blížila a pozvánka nepřicházela. Ani od Jany, ani od Aleny Černé. Tři dny před událostí Petře došlo s těžkým srdcem — prostě je ignorovali.
Slzy jí samy stékaly po tvářích, když šaty uklízela zpět do skříně. Jaroslav, jako obvykle, zůstal klidný. “Raději si o víkendu přispím,” řekl jen.
Pár dní po svatbě zavolala tchyně. Chtěla přijít. Petra se rozhodla zeptat přímo:
“Proč jste nás nepozvali?”
“No… rozhodli jsme se pozvat jen mladé. Vám je už přes třicet,” vykoktala Alena Černá nejistě.
Petra jí téměř uvěřila. Ale později, když potkala v obchodě tchyninu sestru, zjistila pravdu: na svatbě byli i staří a vzdálení příbuzní. A o věku ani slovo.
“A proč vás tam nebylo?” zeptala se s překvapením.
Petra se styděla. Styděla se za ty, kteří měli být jejími blízkými.
Doma vše řekla Jaroslavovi, a ten navrhl, aby zavolali jeho matce.
“Aleno Černá, řekněte mi upřímně: proč jste nás nepozvali?” začala Petra tvrdě. “Nelžete. Právě jsem mluvila s vaší sestrou, řekla mi, kdo tam byl.”
“S Janou jsme se rozhodly pozvat jen ‘potřebné’ lidi,” klidně odpověděla tchyně. “Ti, kteří by mohli dát něco hodnotného nebo pomoct v budoucnu.”
“A těch padesát tisíc, co jsme Janě půjčili, to není hodnota?”
“Vy je přece budete chtít zpět. Kdybyste je darovali, to by bylo něco jiného.”
Petra tu ženu nepoznávala. Opravdu pro ně nebyli nic?
Utekly dva týdny. Alena Černá se znovu objevila. Bez telefonátu. Bez omluvy.
“Ten váš byt stojí prázdný, a mladým je u mě těsno,” začala s falešnou péčí.
“Nepatří vám. Ať tam stojí. Není na obtíž,” usekla Petra.
“Co jsi tak zlá? Vždyť jsme rodina.”
“Rodina? Na nás jste si vzpomněli, až když jste se cítili nepohodlně. Do té doby jsme byli navíc,” hlas jí chvěl vztekem.
“No co jsme vám udělali?”
“Vážně to nechápete?! Ponížili jste nás, ignorovali, a teď chcete klíče. Víte vůbec, že nám Jana nic nevrátila?”
“Nepůjčíš — a neuvidíš,” drze prohlásila tchyně. “Pořádně si to rozmysli.”
Petra to nevydržela — vzala hrnek s vodou a vychrstla Aleně Černé do obličeje.
“Jaroslave, řekni něco!” vykřikla, utírajíc si obličej rukávem.
“Ti, které jste pozvali, ať vám teď pomáhají,” klidně odpověděl Jaroslav.
Alena Černá bez dalšího slova se otočila a vyšla, za sebou práskla dveřmi.