„Ty jsi přece ideální manžel, Honzo“: jak jedna věta zničila manželství postavené na lhostejnosti
Lucie se vrátila domů s těžkými taškami v obou rukách. Jakmile vešla, z obýváku se ozval manželův hlas:
„Už jsi doma? To je teprve šest?“
„Už je sedm,“ unaveně odpověděla a zamířila do kuchyně.
Na stole stály tři hrnky. To znamenalo, že měly návštěvu – tchyni a nejspíš i její sestru Alenu. Lucie se ani nedivila. Začínalo to být zvykem: nenahlášené návštěvy, řeči o jejích „nemužných“ návycích, odsuzující pohledy a stopy cizí přítomnosti roztroušené po kuchyni.
„Kde jsi tak dlouho byla? Mám hlad,“ hodil přes rameno Jan, aniž by se zvedl od notebooku.
„Zastavila jsem se v obchodě. Abych nakrmila tvou velebnost,“ odpověděla sarkasticky. „Ale vlastně si s tebou potřebuju promluvit.“
Mlčel. Přistoupila tedy blíž, otočila jeho židli směrem k sobě a klamaně řekla:
„Musíme se rozvést.“
Jan zvedl oči s nechápavým výrazem:
„Co? Proč?“
„Protože už to takhle dál nejde.“
„Lucie, možná bys nejdřív mohla uvařit večeři, a pak si promluvíme? Umírám hlady.“
„Ne. Promluvíme si teď.“
„No, přece víš, že nechlastám, nechodím po ženských, neflákám se. Sedím doma, pracuju. Mám dost peněz. Nikdy od tebe nic nechci. Co ti vlastně chybí?“
Lucie se trpce pousmála:
„Bydlíš v mém bytě, neplatíš nájem, neplatíš energie – to všechno platím já. Nakupování, úklid, vaření – taky já. Otázka zní: na co máš dost peněz?“
„No… koupil jsem si svetr. Stáhl jsem si upgrade do hry. Občas posílám peníze mámě a tetě Aleně. To je přece v pořádku.“
„Jasně. V pořádku. Jenže já dnes ráno zapnula pračku a požádala tě, abys vyvěsil prádlo – pořád je v bubnu.“
„Měl jsem přestávku…“
„Víš, změna činnost je taky odpočinek.“
„Ale já na to nejsem zvyklý. Máma mě s tetou k plotně a k vysavači nikdy nepouštěly.“
„Vím. Ty přece ‚neumíš nic‘. Velmi pohodlné, že? Tak mi poslyš. Od dneška – když máš hlad, jdi a uvař si. Já už nic vařit nebudu. Holky mě pozvaly do kavárny – nejdřív jsem odmítla, ale teď jsem změnila názor. Hodně štěstí.“
Lucie vstala, pověsila prádlo, ukázala směrem k lednici a odešla. V kavárně, při sklence vína, jí zazvonil telefon – tchyně. Vypnula zvuk a otočila displejem dolů.
Když se vrátila, v bytě už čekala Růžena.
„Lucie! Co si to dovoluješ?! Zbláznila ses?! Rozvod?! Vůbec si neuvědomuješ, jakého máš muže?! Takových je dnes jako šafránu! Nepije, nepodvádí, nerozhazuje ponožky po bytě! Ženy ti závidí!“
Lucie se na ni klidně podívala:
„Mluvíte, jak byste chválila vycvičeného psa. Nevěříte, co všechno nedělá – to jste vyjmenovala. Ale řekněte mi, co dělá dobrého? Pro mě?“
„Pracuje.“
„Já taky pracuju. Jenže k tomu ještě uklízím, peru, žehlím, vařím, tahám těžké tašky z obchodu, platím účty – za sebe i za něj. A co dělá on?“
„Dává ti dárky! Já vím! Pomáhám mu je vybírat!“
„Díky. Teď je mi jasné, proč jsem na Vánoce dostala masážní vaničku a k narozeninám vlněný šátek.“
„Chtěla jsi asi zlato?“ usmála se tchyně jedovatě.
„Nebránila bych se pobytu v lázních nebo dovolené u moře. Ale ne. Dostávám šátek. A neúctu. A věčné ‚já na to nestačím‘. Už nechci být jeho matkou.“
„No, on na to prostě není zvyklý. U nás v rodině se muži o takové věci nestarají.“
„Právě. Vychovali jste z něj někoho, kdo čeká, až za něj všechno udělá někdo jiný. A jemu to vyhovuje. Mně ne.“
„Možná bys neměla hned mluvit o rozvodu… Nauč ho…“
„Promiňte. Nechci učit dospělého muže, jak být mužem. Zkoušela jsem to. Rok a půl. Už nebudu. Teď spolu sbalíme jeho věci – a obě půjdete tam, kde vám to lépe vyhovuje. Nejsem zlá. Jen jsem unavená.“
Za půl hodiny stálo před domem taxi. Dvě tašky, kufr. Jan šel vzadu, s notebookem v podpaží.
Lucie za nimi zavřela dveře. Sedla si na gauč. Zhluboka se nadechla. Zapsala si do diáře: „Rozvod. Osvobozená.“
A poprvé po dlouhé době usnula klidně.