Uplynuly již dva roky. Od té doby mi má dcera neposlala ani slovo. Vymazala mě ze svého života. A mně brzy bude sedmdesát…
Mou sousedku, Ludmilu Pavlovnu, zná v našem domě každý. Je jí osmašedesát let a žije sama. Občas za ní zajdu s něčím k čaji – jen tak, jako dobrá sousedka. Je to laskavá, inteligentní žena, vždy usměvavá, ráda vypráví o cestách, na které jezdila se svým zesnulým manželem. O rodině však mluví málokdy. Až jednou, před posledními svátky, když jsem k ní jako obvykle přišla s malým pohoštěním, se nečekaně rozhodla otevřít své srdce. Tehdy jsem poprvé slyšela příběh, z kterého mi dodnes tuhne krev v žilách.
Když jsem vešla do bytu, Ludmila Pavlovna nebyla ve své kůži. Obvykle čilá a veselá, ten večer seděla potichu a hleděla do prázdna. Neptala jsem se, jen jsem uvařila čaj, přinesla sušenky a tiše usedla vedle ní. Dlouho mlčela, jako by zápasila sama se sebou. A pak náhle vydechla:
„Uplynuly už dva roky… Od té doby mi nevolala. Ani pohled, ani zpráva. Snažila jsem se dovolat – číslo už neexistuje. Její novou adresu neznám…“
Na okamžik se odmlčela. Jako by jí před očima proběhly celé roky, celá desetiletí. A pak, jako by se zlomila nějaká hráz, Ludmila Pavlovna promluvila.
„Měli jsme šťastnou rodinu. S Jaroslavem jsme se vzali mladí, ale s dětmi jsme nepospíchali – chtěli jsme si nejdřív užít život. Jeho práce nám umožňovala hodně cestovat. Byli jsme nerozluční, často jsme se smáli, milovali náš dům, který jsme spolu zařizovali. Vlastníma rukama pro nás postavil hnízdo – prostorný třípokojový byt v centru Brna. Sen jeho života…“
Když se nám narodila dcera, Jana, Jaroslav jako by znovu ožil. Nosil ji v náručí, četl jí pohádky, každou volnou chvíli trávil s ní. Dívala jsem se na ně a myslela si, že jsem ta nejšťastnější žena na světě. Ale před deseti lety Jaroslav zemřel. Dlouho bojoval s nemocí, dělali jsme, co bylo v našich silách, utratili jsme vše, co jsme měli. A pak… ticho. Prázdnota. Jako by mi z těla vyrvali kus srdce.
Po otcově smrti se Jana začala odcizovat. Pronajala si byt, chtěla žít sama. Neodporovala jsem – dospělá, ať si žije svůj život. Občas mě navštívila, mluvily jsme, vše bylo v pořádku. Ale před dvěma lety ke mně přišla a přímo mi oznámila, že si chce vzít hypotéku a koupit svůj vlastní byt.
Povzdechla jsem si a vysvětlila, že jí nemohu pomoci. Z úspor, které jsme s Jaroslavem měli, téměř nic nezbylo – všechno šlo na jeho léčbu. Moje důchod sotva pokryje náklady na bydlení a léky. Tehdy navrhla… prodat náš byt. Prý mi koupíme garsoniéru někde na okraji, a zbytek peněz použije na první splátku.
Nemohla jsem souhlasit. Nešlo o peníze – šlo o vzpomínky. Tyhle stěny, každý kout – Jaroslav je dělal vlastníma rukama. Tady jsem prožila celé své štěstí, celý svůj život. Jak bych to všechno mohla opustit? Křičela, že otec to všechno dělal pro ni, že byt stejně jednou zdědí, že jsem sobecká. Snažila jsem se jí vysvětlit, že bych jen chtěla, aby sem někdy přišla a vzpomněla si na nás… Ale neslyšela mě.
Ten den práskla dveřmi a odešla. Od té doby – ticho. Ani hovor, ani návštěva, dokonce ani o svátcích. Později jsem se náhodou dozvěděla od společné známé, že si tu hypotéku skutečně vzala a teď dřela jako mezek – dvě práce, neustálý shon. Žádná rodina, žádné děti. Dokonce i kamarádka říkala, že ji už půl roku neviděla.
A já… já jen čekám. Každý den se přistihnu, jak se dívám na telefon, jestli nezazvoní. Ale nezazvoní. A už se nedovolám – číslo zřejmě změnila. Asi mě nechce vidět. Nechce slyšet. Myslí si, že jsem ji zradila, když jsem tenkrát neustoupila. Ale mně je skoro sedmdesát. Nevím, jak dlouho ještě v tomto bytě vydržím, kolik večerů ještě prosedím u okna v naději. A nevím, čím jsem jí tolik ublížila…