Mám sestru, se kterou už nechci mít nic společného. Naše vztahy už dávno praskly ve švech a teď je mi jasné, že jsme prostě příliš rozdílné, abychom si rozhýly. Jmenuje se Alžběta, bydlí v honosné vile na okraji velkého města. V jejím domě je všechno – prostorné pokoje, moderní technika, dokonce i bazén na zahradě. Alžběta si to všechno vybudovala sama – nejdřív vydělávala v zahraničí, pak si v Česku založila vlastní firmu. Je právnička a musí se uznat, velmi úspěšná. Jenže její úspěch z ní nedála člověka, s kterým by bylo příjemné si povídat.
Já jsem Jana, jsem o pět let mladší. Vyrostly jsme spolu v malém městečku, kde se všichni znali. Naši rodiče byli obyčejní lidé: maminka učila ve škole, tatínek pracoval v továrně. Jako děti jsme byly nerozlučné, sdílely jsme tajemství a snily o budoucnosti. Ale časem se Alžběta změnila. Vždycky byla ambiciózní, chtěla víc, než náš malý svět mohl nabídnout. Po škole odjela studovat do Prahy, pak do zahraničí. Já na ni byla pyšná, věřila jsem, že něčeho velkého dosáhne a přitom zůstane stejně laskavá. Ale mýlila jsem se.
Když se po letech vrátila, byla z ní úplně jiná žena – chladná, povýšená. Mluvila se mnou, jako bych nebyla sestra, ale jen náhodná známá, která nechápe její „vysokou životní úroveň“. Její slova často zněla jako výčitky: proč ne b’avím o víc, proč žiju „tak obyčejně“? Ale já s ní přece nesoutěžím. Mám své štěstí: pracuji v knihovně, mám manžela Petra a dvě děti. Nejsme bohatí, ale jsme spokojení. Mám ráda svou práci, naše rodinné večery, procházky s dětmi. Pro Alžbětu to ale zřejmě vypadá nudně a nedůležité.
Jednou jsem ji pozvala na narozeniny mé dcery. Myslela jsem, že to bude šance na usmíření. Alžběta přijela, ale celý večer se tvářila, jako by nám prokázala laskavost jen tím, že se ukázala. Všechno kritizovala: jídlo, náhled byt, dokonce i to, jak vychováváme děti. Mé dceře Tereze dala drahý tablet, ale při tom prohodila: „Snad se díky tomu aspoň něco užitečného naučíš.“ Byla jsem v šoku. Petr se snažil situaci uhladit, ale Alžběta jen přezíravě vzdychala a koukala na hodinky. Ten večer jsem pochopila – už ji nechci vídat.
Poslední kapkou byl příběh s naší maminkou. Ta vážně onemocněla a potřebovala operaci. Starala jsem se o ni, brala si volně, sháníla lékaře. Alžběta o tom věděla, ale ani nezavolala, nepřijela. Jen napsala: „Pošli účet, pošlu peníze.“ Já ale nechtěla její peníze – chtěla jsem, aby byla nablízku, podpořila mámu. Ale pro Alžbětu se zdá, že všechno má jen cenovku. Maminka se uzdravila, ale na hovor od starší dcery marně čekala. Zlomilo jí to srdce a mně to definitivně otevřelo oči – už vím, kým má sestra je.
Teď žije Alžběta svůj život a já svůj. Občas mi napíše, zve mě k sobě do vily, ale já odmítám. Nechci poslouchat její kázání ani sledovat, jak se chlubí svým majetkem. Její peníze ani dárky nepotřebuji. Mám ráda svou rodinu, své děti, naše obyčejná radost. Možná mě považuje za ztroskotanku – ať si. Vím, že štěstí není v bazénu ani v drahých autech.
Občas vzpomínám na tu Alžbětu, kterou jsem znala z dětství. Ale ta holčička už neexistuje. Místo ní je tu žena, která zapomněla, co znamená rodina. Nedržím zlost, ale nechci ji mít ve svém životě. Mám Petra, děti, přátelé – lidi, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem. A Alžběta ať si zůstane ve svém dokonalém světě. Snad jednou pochopí, co ztratila.