Alena a Petr večeřeli, když se dveře bytu prudce otevřely a dovnitř doslova vtrhla jeho matka — Jana.
„Synu! Teď se dozvíš něco o svojí ženě!“ vykřikla hned od prahu.
„Mami, posaď se, uklidni se. Jsi celá rudá, určitě máš vysoký tlak,“ zneklidněl Petr.
„Je proč!“ odsekla tchyně a otočila se k snaše. „Dnes jsem potkala Lucii, tvojí kolegyni, a ona mi všechno řekla!“
„Co konkrétně?“ zeptala se klidně Alena a upřeně se zadívala na Janu.
„Že tě povýšili už loni a bereš o polovinu víc než Petr. A on o tom ani neví! To všechno jsi tajila!“ vyjela tchyně, dusíc se rozhořčením.
„A v čem je problém, Jano? Nepotřebujeme od vás peníze, na živobytí máme dost. Co vás to tak trápí?“
„Na jaře, když jsem vás poprosila o pomoc s opravou střechy na chatě, řekla jsi, že nemáte peníze. A teď se ukazuje, že jsou! Kam je dáváš? Šetříš si na rozvod, co?!“ tlačila na ni tchyně.
Alena vstala od stolu a obrátila se k muži:
„Petře, dones mi prosím tu červenou složku z horní zásuvky v ložnici.“
V tichosti vyhověl její žádosti.
„Co to je?“ zeptal se, když složku otevřel. „Spoření?“
„Ano. Pro Elišku a Ondřeje. Každý měsíc odkládám část výplaty — na jejich budoucnost. Když jsem pochopila, že ve vaší rodině jsem jen dočasná, musela jsem začít přemýšlet, jak své děti ochránit.“
„Jak to ‚dočasná‘?“ vložil se Petr.
„Ty si nepamatuješ, jak jste přepsali ten byt, co ti rodiče koupili za peníze z prodeje bytu v centru? Jen na tebe. Protože ‚kdyby náhodou došlo k rozvodu‘. Tehdy jsi neřekl ani slovo. Byla jsem těhotná, to jsi věděl. A mlčel. Myslíš, že jsem to nepostřehla? Že si to nezapamatovala?“
Petr těžce vzdychl. Tchyně se mezitím pokusila vložit:
„To bylo jen preventivní opatření!“
„Proti komu? Proti matce vašich vnoučat?“ hlas Aleny se třásl. „A pak se divíte, že jsem k vám chladná?“
„Kam dáváš ty peníze, Aleno?“ vpadla opět tchyně. „Do rodiny je nedáváš, takže si je schováváš. To znamená, že se chystáš odejít.“
„Petře, doprovoď prosím mamu. Už spolu nemáme co řešit,“ řekla Alena, aniž by zvyšovala hlas.
„Ano, ano! Už jdu! Ale pamatuj si: ty sama ničíš svoji rodinu!“ vyštěkla Jana, ale při odchodu se ještě otočila: „I když… vlastně jste spolu nikdy nebyli rovnocenní.“
Když se za ní dveře zavřely, Petr dlouho mlčel.
„Opravdu jsi si myslela, že si připravuji zadní vrátka?“ zeptal se tiše.
„Nevěděla jsem, co si mám myslet. Protože jsi mlčel. A mlčení je také odpověď.“
„Nechci se rozvádět. Miluju tě. A děti.“
„Tak mi to dokaž. Ukaž, že pro tebe nejsem cizí.“
„Dobře. Ten byt přepíšu na Elišku. A na spoření dětí — začnu taky přispívat. Málo, ale pravidelně. Důvěra je oboustranná věc.“
Alena pomalu přikývla.
„A slovo ‚rozvod‘ je u nás doma zakázané,“ dodal Petr.
„Souhlasím.“
A poprvé po dlouhé době měli pocit, že spolu nemluví jako spolubydlící, ale jako lidé, kteří k sobě patří.