V těsné garsonce na okraji Brna vládla dusná ticha, přerušovaná jen občasným pláčem dětí. Barbora stála u dveří svého vlastního domova, pevně svírajíc kufr v rukou, zatímco její manžel Jindřich se snažil dovolat matce. Jejich děti – šestiletá Anička a čtyřletý Honzík – usedavě plakali, nechápající, proč nemohou vejít dovnitř. Dveře před nimi zamkla Jindřichova sestra Alena, která odmítala byt opustit. A nad tím vším chaosem se vznášel stín tchýně, Ludmily Františkovny, jejíž plány na život syna a jeho rodiny ničily jejich společnou budoucnost.
Barbora a Jindřich byli manželé už devět let. Jejich příběh začal hned po vysoké škole v Olomouci, kde se vzali navzdory Ludmilině odporu. Tchýně snívala o tom, že Jindřich, její jediný syn, zasvětí život podpoře mladší sestry Aleny a jejího dítěte. „Musíš myslet na rodinu, na sestru!“ opakovala, ale Jindřich si vybral Barboru, a to byl první zásah do matčiných nadějí.
Tchýně svou nelibost k snaše neskrývala. Vyčítala jí maličkosti – večeře prý nebyla dobrá, Barbora „utrácí příliš“. Ale Barbora nereagovala a Jindřich byl vždy na její straně. „Mami, nejde o Barunku,“ říkával, „ty jen zlobíš, že nežiju podle tvých představ.“ Přesto stín nepřízně Ludmily Františkovny nad jejich rodinou visel.
Jindřichův otec zemřel, když byl ještě chlapec. Později se Ludmile narodila Alena z druhého manželství, ale nový muž ji opustil, když zjistil, že čeká dítě. Život tchýně nebyl lehký: vychovala dvě děti sama. Jindřich jako školák přivydělával, aby matce pomohl, a na vysoké škole bral jakoukoli práci. Nejenže od ní nežádal peníze, ale naopak jí ze svého přispíval. Po svatbě se však vše změnilo: Jindřich měl vlastní rodinu a finanční pomoc matce už nebyla možná. To Ludmilu rozčilovalo.
I Barbora prožila těžký osud. Otec odešel z rodiny, když byla malá, a matka zemřela, když dokončovala studia. Zůstal jí malý byt, kde začala společný život s Jindřichem. Zrekonstruovali ho, ale s dětmi nespěchali – chtěli si nejdřív zajistit stabilitu. Čtyři roky budovali budoucnost: Jindřich získal dobrou práci, kariéra se rozjela, koupili si dokonce auto. Pak mu nabídli místo v Plzni s firemním bydlením. Byla to šance.
„Když mamčin byt prodáme, pořídíme si třípokojový!“ snili. Rozhodli se – přestěhují se na pár let a Barbořin byt nechají prázdný. Tehdy se Alena vdala a žila s manželem v pronájmu. Když zjistila, že se stěhují, Ludmila Františkovna přišla s nečekanou prosbou: „Proč by měl byt zůstávat prázdný? Ať tam Alena bydlí. Oni s manželem se v nájmu trápí, za pár let něco vymyslí – buď si koupí vlastní, nebo vezmou hypotéku.“
Jindřich, přestože se sestrou nebyl blízky, souhlasil. „Jen na dva roky,“ dodala Barbora. „Pak ať si hledají vlastní bydlení.“ Jindřich přikývl: „Rok, maximálně dva, a odstěhují se. Možná i dřív.“
V Plzni se život rozběhl. Barbora nastoupila jako učitelka v místní škole, Jindřich pracoval a část výplaty posílal matce – Aleně bylo prý „těžko“. Žili z Barboriny mzdy, šetřili, ale byli šťastní. Za pár let se narodily Anička a Honzík. Jenže plzeňské podnebí dětem nesvědčilo – lékaři doporučili návrat do Brna. Barbora s Jindřichem tchýni nevarovali, mysleli si, že jejich byt je volný a Alena už dávno bydlí jinde.
Když se však vrátili, čekalo je šokující zjištění. Dveře nešly otevřít – Alena vyměnila zámky. Vysoká, chladně se na ně podívala a prohlásila: „Já odsud neodejdu.“ Tehdy vyšla najevo pravda. Alena se rozvedla, žádná hypotéka nebyla – všechno byla lež. Celou dobu žila v Barbořině bytě z peněz, které Jindřich posílal matce. Ludmila Františkovna o tom věděla, ale mlčela.
Jindřich telefonoval matce, děti plakaly, Alena stála se zkříženýma rukama. Až když tchýně přijela, neochotně je vpustila domů. Rozhovor s Ludmilou však Barboru dorazil. „Jak můžeš vyhodit Alenu?“ rozčilovala se tchýně. „Tady už tolik let bydlí, zabydlela se! Hypotéka nevyšla, herdek, manžel ji opustil s dítětem! Vy jste mladí, našetřete si na vlastní byt, a tenhle nechte Aleně. Vždyť má dítě!“
Barbora se dusila vztekem. „Takže tvá dcera bude žít v MÉM bytě, a já s dětmi si najdu náhradní bydlení?