Vždycky jsem si myslel, že čím více kořenů rodina má, tím je strom pevnější. Příbuzní, i když noví, i když ne vždy blízcí, jsou přece lidé, které osud svedl dohromady. S manželkou jsme se snažili budovat vztahy se všemi: jak s rodiči zetě, tak s těmi vzdálenějšími. Zvlášť poté, co naše nejstarší dcera Jana se vdala. Děti prostě spojují. Měli jsme radost, že si našla dobrého chlapce – Honzu, zdánlivě klidného, s charakterem, ale ne hrubého. Bydlí zatím v pronájmu v Brně, zatímco my jim trochu pomáháme našetřit na vlastní bydlení. Není to jednoduché, ale nějak to jde. I nám vše nespadlo z nebe.
S Honzovou matkou, Alenou Františkovou, jsme zpočátku vycházeli docela dobře. Bydlí v Ostravě, daleko od nás, takže komunikace byla většinou po telefonu, občas nějaké to setkání. Mluvili jsme slušně, jako rovný s rovným, zdálo se, že vše plyne jak má. Ale blíž k Vánocům se něco zlomilo. A ne z naší strany.
Těsně před svátky jsem zavolal Janě – jen tak, od srdce:
„Holčičko, ahoj! Už jste s Honzou přemýšleli, kde strávíte Silvestra?“
„Mami, no ještě jsme se nerozhodli…“
„Tak přijďte k nám! Máme velký dům, pokojů dost, hosty rádi, táta už rozvěsil světýlka po zahradě. Stromeček stojí, karaoke je nachystané. A pozvi i Alenu Františkovou – táta ji může vzít autem, pak zase odveze. Ať s námi oslaví, co by seděla doma sama?“
Jana řekla, že to s manželem probere a zavolá zpět. Večer mi sdělila, že přijedou, ale jeho matka ne. Prý buď k přátelům, nebo zůstane doma. Má prý tradici – slavit Silvestra v klidu, bez hluku. Bylo mi z toho smutno. Copak je tak těžké jeden rok strávit s dětmi, být v kruhu nové rodiny? Nepředkládala jsem přece nic špatného – jen dobrotu. Rozhodl jsem se zavolat Aleně osobně.
„Aleno, no tak co? Sedět domác sama – to je přece smutné! Přijeď k nám, slibuji, budete hostem, připravím ti vlastní pokoj, můžeš vzít i přátele, jestli chceš. A my – grilování na zahradě, ohňostroj, písničky. Bude to veselé, po domácku!“
Ale jen mě odmítala:
„Nevím. Posledních deset let jsem vždycky s přáteli. Jestli mě zavolají, půjdu. Když ne, televize, deka a spát… S věkem, víš, ten hluk už není radost.“
Netlačil jsem na ni. Řekl jsem si: „No dobře, možná opravdu nechce.“ Ale hned další den mi volala Jana. Hlas měla zmatený, téměř brečela:
„Tati, tchýně se urazila… Řekla, že jsme ji zradili. Že já ‚odvádím syna od matky‘, že měl slavit Silvestra s ní. Nabízela, ať oslavíme u ní – v jejím dvoupokojovém bytě… Chápeš to?“
Zůstal jsem v šoku. My jsme tedy zrádci, protože jsme pozvali děti na oslavu do prostorného domu, kde je místa dost pro všechny? Máme pět volných pokojů, velkou jídelnu, kuchyň, zahradu, kde se dá rozdělat oheň, opéct maso, pohrát si, pobavit se. A ona má malý dvoupokoj, kde se, promiň, vejdou maximálně dva hosté, a i tak těsně. I kdybychom se tam všichni naskládali – co potom? Seděli bychom hodinu a půl, koukali na Silvestrovskou show a pak domů? Ale Silvestr je přece o radosti, o veselí, o spojení.
A nakonec dětem řekla přímo do očí:
„Když už nemám rodinu, půjdu za přáteli.“
A ještě vzkázala, že od ní nemají čekat pomoc s bydlením. Že prý nemá peníze.
S manželkou jsme na sebe pohlédli. Jen odfrkla:
„A nechte si je. Ani jsme nepočítali.“
Víte, v životě vždycky potkáte lidi, kteří se urazí, i když je jen laskavě pozvete. Protože pro ně je laskavost slabost, a jakékoli rozhodnutí, které nesedí s jejich plány, je zrada. Alena Františková byla přesně taková. Odešla sama, urazila se sama, zabouchla dveřmi sama. Kdybych řekl, že nás to netrápí – lhal bych. Je nám líto, že člověk, který mohl být blízký, si vybral samotu a výčitky. Ale, jak se říká, přežijeme to.
A děti? Ty oslaví Silvestra s těmi, kdo je mají rádi. Ne s těmi, kdo je dusí pocitem viny.
A na závěr jedna lekce: Někdy je lepší nechat lidi jít jejich cestou, i když vám to lámě srdce. Kdo chce vidět jen zradu, ten ji najde vždycky.