Někdy mi připadá, jako by někteří lidé měli nekonečnou drzost vnucovat si cizí věci, přitom se tváří jako starostliví a unavení životem. Moje tchyně je živým důkazem. Jmenuje se Božena Dvořáková, je jí sedmdesát let, a poslední dva roky sní jen o jediném – vyhnat nás s manželem z našeho dvoupokojového bytu v Brně a nastěhovat se tam místo nás, zatímco nám „velkoryse“ nabízí svůj rozpadlý domek u Tišnova.
Navenek starostlivá matka, žena v letech, unavená každodenními starostmi. Ale pod touto maskou se skrývá chladná kalkulace. Ten dům, který nám cpě, by už dávno měl jít k zemi. Venku praskliny ve zdech, střecha propouští vodu, okna jsou shnilá, uvnitř zima, plíseň, nakřivo položené podlahy a pach vlhkosti. Božena Dvořáková tam léta nic neopravovala – leda udržovala záhony s růžemi a stříhala keř rybízu, to bylo celé její hospodářství.
Když k nám přijde na návštěvu, hned od dveří začíná:
„To je u vás tak útulně! Čisto, uklizeno, všechno na svém místě. Já bych taky chtěla takhle bydlet…“
A pak jako nic:
„Nechcete se nakonec přestěhovat? Já bych si váš byt tak ráda vzala…“
Nejdřív jsem mlčela. Pak jsem se pokoušela odmítat žertem. Teď se mi ale třesou ruce jen při pohledu na její výraz plný skryté lítosti: „Ach, jsem už stará, nemám sílu… v tom domě se nedá žít…“ Cožpak v bytě se podlahy myjí samy? Prach mizí sám od sebe? Opravy se dělají bez práce? Božena Dvořáková si opravdu myslí, že byt je jako hotel s nepřetržitým úklidem. Buď nechápe, nebo předstírá, že nechápe, kolik času, peněz a úsilí jsme do našeho domova vložili. Že nám nic nespadlo z nebe, ale vybudovali jsme si to vlastníma rukama.
Navrhovali jsme jí rozumné řešení:
„Prodej ten dům, přidej trochu z úspor a kup si garsoniéru. Budeš bydlet v teple, bez starostí o zahradu.“
Ale ne! Ona je přesvědčená, že její rozpadlé stavení má cenu luxusní vily – klidně za šest milionů! Ve skutečnosti by ho mohl někdo koupit tak za dva a půl. A ani to by nestačilo na slušný byt ve městě. Říkali jsme jí to na rovinu. Ale je to jako házet hrách na zeď.
„Kdo by ten dům vůbec chtěl?“ snažila jsem se ji přivést k rozumu.
„Má duši! Tam se narodil váš Honzík! Jen to chce trochu dát do pořádku,“ odsekla.
Dát do pořádku? Dům, kterému se rozpadají zdi?
A znovu, znovu, znovu… Každá návštěva stejná písnička:
„U vás je tak krásně! Co kdybyste se opravdu zamysleli?“
Minulý týden manžel konečně praskl:
„Mami, my ti ten byt nedáme. A do tvého domu se stěhovat nebudeme. Nepočítej s tím.“
Ona se urazila, odešla a už týden demonstrativně nevolá. Cítí se ublížená. Proč prý její syn a snacha nechtějí její „štěstí“ a odmítají jí dát byt, do kterého vložili srdce?
A já jsem unavená. Nechápu, jak může být někdo tak hluchý k cizím hranicím. Jsme mladý pár. Pracujeme, plánujeme, třeba budeme chtít děti. Kde je budeme vychovávat? V domě s kamny a prasklým stropem? Nebo máme znovu investovat do něčeho, co mělo být dávno zbořené?
Nevadí mi ani tak její nabídka, ale to, jak ji prezentuje. Jako bychom my byli sobečtí. Jako by náš byt byl její spásou a my bezcitní lidé, kteří jí nedovolí vstoupit do „raje“. Přitom chceme jen jedno – nechat si to, co jsme si vybudovali.
Teď jsme s manželem rozhodnutí téma prostě ignorovat. Ona zná naši odpověď. Je konečná. Pokud jí opravdu vadí žít v tom domě, ať ho prodá a najde si byt podle svých možností. Ale pod naší střechou bydlet nebude. Protože náš byt není cena za věk nebo splátka mateřské oběti. Je to náš domov. A nikomu ho nedáme.