Uplynuly dva roky. Od té doby mi dcera neposlala ani slovo. Prostě mě vymazala ze svého života. A mně bude brzy sedmdesát…
Moji sousedku, Věru Pavlovnou, zná v našem domě snad každý. Je jí osmašedesát, žije sama. Občas k ní zajdu s něčím k čaji – jen tak, jako dobrý soused. Je to laskavá a inteligentní žena, často se usmívá, ráda vypráví o cestách, které podnikla se svým zesnulým manželem. O rodině ale mluví málokdy. Až teď, před posledními svátky, když jsem k ní jako obvykle přišel s malým dárkem, se nečekaně rozhodla k otevřenosti. Tehdy jsem poprvé slyšel příběh, z kterého mi dosud tuhne krev v žilách.
Když jsem vešel do bytu, Věra Pavlovna byla rozladěná. Obvykle živá a čilá, ten večer jen tiše seděla a upírala pohled do prázdna. Neptal jsem se, jen jsem uvařil čaj, přinesl sušenky a mlčky se posadil vedle ní. Dlouho mlčela, jako by zápasila sama se sebou. Pak najednou pověděla:
„Už jsou to dva roky… Od té doby mi nevolala. Ani pohlednice, ani sms. Zkoušela jsem jí dovolat – číslo už neexistuje. Ani její novou adresu neznám.“
Na chvíli se odmlčela. Vypadalo to, jako by před jejíma očima proběhly celé roky, desetiletí. A pak, jako by se prolomila nějaká hráz, začala vyprávět.
„Měli jsme šťastnou rodinu. S Aloisem jsme se vzali mladí, ale s dětmi jsme nespěchali – chtěli jsme si nejdřív užít život. Jeho práce nám dovolovala hodně cestovat. Měli jsme se rádi, smáli se, milovali náš dům, který jsme spolu zařizovali. Vlastníma rukama pro nás postavil hnízdo – prostorný třípokojový byt v centru Brna. Sen jeho života…“
Když se narodila naše dcera, Zuzana, Alois jako by ožil. Nosil ji v náručí, četl jí pohádky, každou volnou chvíli trávil s ní. Díval jsem se na ně a myslel si, že jsem nejšťastnější člověk na světě. Ale před deseti lety Aloise postihla nemoc. Bojovali jsme, jak jsme mohli, utratili jsme všechny úspory. A pak… ticho. Prázdnota. A srdce, jako by z něj někdo utrhl kus.
Po otcově smrti se Zuzana začala odtahovat. Pronajala si byt, chtěla žít sama. Nevadilo mi to – dospělá, ať si žije, jak chce. Občas mě navštěvovala, mluvili jsme spolu, všechno bylo v pořádku. Ale před dvěma lety ke mně přišla a rovnou řekla, že si chce vzít hypotéku a koupit si vlastní byt.
Povzdechl jsem si a vysvětlil, že jí nemůžu pomoct. Z úspor, které jsme s Aloisem měli, už téměř nic nezbylo – všechno šlo na jeho léčbu. Moje důchod sotva pokryje nájem a léky. Tehdy navrhla… prodat náš byt. Prý mi koupíme garsónku někde na předměstí, a zbytek peněz půjde na její počáteční splátku.
Nebyl jsem schopen souhlasit. Nešlo o peníze – šlo o vzpomínky. Tyhle stěny, každý kout – Alois to všechno dělal vlastníma rukama. Tady prožil celé mé štěstí, můj život. Jak to mám všechno opustit? Křičela, že otec to všechno dělal pro ni, že byt stejně jednou zdědí, že jsem sobec. Snažil jsem se jí vysvětlit, že bych jen chtěl, aby sem někdy přišla a vzpomněla si na nás… Ale neslyšela mě.
Ten den práskla dveřmi a odešla. Od té doby – ticho. Žádný hovor, žádná návštěva, ani o svátcích. Později jsem se náhodou od společné známé dozvěděl, že hypotéku opravdu získala a teď pracuje až do úmoru – na dvou místech, v neustálém shonu. Žádná rodina, žádné děti. Dokonce i kamarádka říká, že ji už půl roku neviděla.
A já… já jen čekám. Každý den se dívám na telefon, doufám ve zvonění. Ale nezazvoní. Už se ani nedovolám – číslo zřejmě změnila. Asi mě nechce vidět. Nechce slyšet. Myslí si, že jsem ji zradil, když jsem tenkrát neustoupil. Ale mně je skoro sedmdesát. Nevím, jak dlouho tu ještě v tom bytě vydržím, kolik večerů strávím u okna v naději. A nevím, čím jsem ji tak zranil…