„Pouhé den – a už nás vyhodili“: Jak tchýně pozvala na návštěvu, ale pak nevydržela naše děti
Když nás tchýně pozvala na víkend do své chaty, upřímně řečeno, jsem se tam netěšila. Naše vztahy byly vždycky… řekněme, chladné. Nehádaly jsme se otevřeně, ale ani mezi námi nebylo žádné teplo. Volala jen občas, aby se zeptala, jak se mají vnoučata, a já byla ráda, že naše komunikace zůstává u krátkých rozhovorů. Ale když odešla do důchodu, Alena Stanislavovna najednou dostala nápad stát se „babičkou roku“ a vidět se s dětmi. „Přijeďte na grilovačku, užijeme si čerstvý vzduch, odpočinete si!“ naléhala. No dobrá, když to manželovi nevadí a děti se zabaví – souhlasila jsem.
Manžel si dokonce vzal z práce volno. Přijeli jsme, ubytovali se, maso na grilu došlo, děti se vyřádily, počasí bylo nádherné. Dali nám pokoj v patře – pohodlné, prostorné. Večer proběhl v klidu, manželův otec mu nalil pár panáků a povídali si. Mezitím jsem ukládala mladšího syna ke spánku, zatímco ten starší zůstal venku s babičkou a dědou – přišli i sousedé. Za pár hodin se vracím a tchýně už je celá rozčílená: „Vezmi si ho. Vytáhl ze mě všechny nervy! Pořád jen běhá!“
Ráno jsem vstala dřív a šla připravit snídani. Mladší byl se mnou v kuchyni, starší se probudil později a šel ven hrát si s míčem. A najednou dovnitř vtrhne Alena Stanislavovna, celá podrážděná: „Tvůj syn je naprosto nevychovaný! Běhal po schodech, křičel, a přitom hosté ještě spí!“ Jenže nikdo nespal – bylo už skoro devět. A můj syn neběhal, jen opatrně scházel. Ale jí to nevysvětlíte – když vnouče dělá hluk, je to moje vina.
Později starší syn zase doběhl po schodech, když už byli všichni venku. „No vidíš! Zase běhá! Nedají mi chvilku klidu!“ povzdechla si teatrálně a demonstrativně si přitiskla dlaň na čelo. Zůstala jsem klidná, ale uvnitř mi to vřelo: „A proč jste nás vlastně zvala, když vás přítomnost vlastních vnoučat tak štve?“
Pak se mladší syn rozplakal – rostly mu zoubky. Začal řvát. Tchýně se zachvěla, jako by ji praštilo: „Tak dost! Tohle nevydržím! Odjeďte ještě dnes! Další den a zešílím!“ vykřikla s výrazem mučednice. Manžel se pokusil odporovat: „Mami, já se ještě ani po včerejšku nevyspal, nemůžu řídit!“ Okamžitě sáhla po alkotesteru. Ano, slyšíte dobře – každou půlhodinu měřila synovi alkohol v krvi, aby věděla, kdy nás může vyhodit.
K obědu jsme už balili. Rozloučili jsme se stroze. Manžel s rodiči stále komunikuje, ale já už telefony nezvedám. A nehodlám. Nedávno zase volala – pozvala nás na Silvestra do svého venkovského „ráje“. Odpověděla jsem pevně: „Ne. Jednou stačilo. Vaší pohostinnosti mám nad hlavu.“