„Tvoje dcera zase řve?!“ — to mi řekla žena, která si říká babička.
„Proč tvoje dcera zase řve?!“ vyjela na mě tchyně s takovým opovržením, jako bych do domu přitáhla cizí dítě, a ne její vlastní vnučku.
„Je nemocná, má horečku,“ snažila jsem se vysvětlit, lapajíc po dechu únavou a napětím.
„A mě to nezajímá! Ať neřve! Rozbolela mě z toho hlava!“ vyštěkla, aniž by se otočila k dětskému pokoji, kde malá Tereza v horečkách chraptivě vzlykala na pomačkané prostěradle.
Pobíhala jsem po bytě jako v kleci. Dítě sténalo, bolelo je celé tělíčko, hledala jsem léky na snížení horečky, automaticky kontrolovala vodu v lahvičce, zatahovala závěsy, aby ji nebolely oči od světla… Pak jsem zapnula projektor noční oblohy — jen ten ji aspoň trochu uklidňoval. Dívala se na třpytivé hvězdy na stropě a na chvíli přestala naříkat. V tu krátkou chvíli jsem utíkala do kuchyně — vařit kaši, připravit čaj, zkontrolovat plenku. Všechno naráz. A všechno sama.
A tchyně? Seděla rozvalená v křesle, v šatech s hadím vzorem, jako královna ve vlastních očích. Naříkala, že jí „praská hlava“, vyžadovala ticho a obviňovala mě, že „neumím ucpat to svoje dítě“.
„Poslyš,“ prohodila skrz zuby, když jsem kolem ní znovu prošla, „brzy vylezeš z tohoto domu. S tím svým kňourajícím spratkem. Můj syn měl holky mnohem lepší. Nevzal si tě proto, aby žil v blázinci! Rodina ho brzy omrzí, jsem si tím jistá!“
A víte co… Ať jde do háje. Prostě ať jde. Jenže jsem to neřekla nahlas. Skousla jsem to a rozběhla se k Tereze, která znovu plakala — z horečky, z bolesti, z toho, že ji kromě mě nikdo neobejme. Znovu jsem ji přikryla peřinou, políbila na rozpálené čelo, přitiskla k sobě.
A pak zase do kuchyně. A znovu skrz její jedovaté poznámky:
„Dobré matky mají děti, které neřvou!“
„Ta tvoje je prostě rozmazlená!“
„Ženy jako ty jsou hanba!“
„Můj syn potřebuje normální ženu, ne tohle!“
A kde byl můj manžel? Pořád zaměstnaný. Nevšimá si, jak mě jeho matka každý den tráví. Říká: „Nevšímej si jí, je prostě stará.“ Ale to, že padám únavou, že se mi třesou ruce, že dítě je nemocné a já zůstávám sama uprostřed toho pekla — to mu jako by bylo jedno.
Nevím, co bude zítra. Nevím, jak dlouho ještě vydržím v tomto domě, kde nás s dcerou nenávidí. Ale vím jedno — už nedovolím, aby moji dceru někdo ponižoval. Jsem připravená odejít. Jsem připravená bojovat. Už nejsem jen manželka a snacha. Jsem matka. A to znamená, že jsem silnější, než si myslí.