Už víc než rok žiju jako bych byla sama. Ne, oficiálně jsem vdaná, mám dítě, domov, ale můj manžel… prostě tu není. Buď je v práci do noci, nebo mizí v bytě své matky. A to nejbolestivější je, že v tom nevidí žádný problém. Ani kapku soucitu, náznak porozumění. Pro něj je všechno v pořádku: pracuje, pomáhá matce a domů přijde, jako by jen přespal.
Kamarády mi říkají: “Vydrž, až skončíš mateřskou, všechno se srovná.” Ale já vím, že to není o mateřské. Prosto jsem konečně přestala zavírat oči. Prohlédla jsem. Dřív jsem ho omlouvala, bránila – no co, má náročnou práci, je unavený. Ale teď… teď vidím, jak se moje rodina pomalu a nezvratně rozpadá.
Bydlíme v Plzni, v obyčejném dvoupokojovém bytě. Jsem teď na mateřské s malým synem. Můj manžel, Jakub, pracuje ve velké logistické firmě – nedávno dostal povýšení. Od té doby jako by z našeho domova zmizel. Vrací se kolem půlnoci, ráno vstává a zase mizí. A když zrovna nepracuje, tak má svou “druhou adresu” – byt své matky.
Jarmila Nováková, jeho máma, ho po mém porodu začala pravidelně “vytahovat” k sobě pod různými záminkami: musí opravit zásuvku, vyměnit potrubí, dveře nejdou zavřít. Bylo by to v pořádku, kdyby to byly ojedinělé případy, ale stalo se z toho pravidlo. A před pár měsíci se náhle rozhodla pro rekonstrukci. Právě teď, když má syn novou pozici a je zavalen prací. A kupodivu, na rekonstrukci platí můj manžel. My? Žijeme z toho, co zbude z výplaty. Dětské přídavky? Směšné, nestačí ani na polovinu plen.
Když měl Jakub dovolenou, nabízel jí, že to udělá tehdy. Odmítla: “Já to mám takhle dobré, nechci nic měnit.” A teď – najednou je to urgentní! Všechno se prý rozpadá, tapety se odlepují, strop je nakřivo… A tak můj muž tráví víkendy u ní. Vždycky stejné: “Zastavím se jen na chvilku.” A vrátí se až po půlnoci. Už ani nevím, kdo je hlavní žena v jeho životě – jestli já, nebo jeho matka.
O vnuka se Jarmila zajímá… přes syna. Ani jednou se mě nezeptala, nenabídla pomoc, nepřišla pohlídat, abych si mohla odpočinout. Ale poroučí: “Kubíčku, nezapomeň přijet, potřebuju pomoc se skříní, a pak ještě s dlaždičkami.”
Jsem unavená. Unavená z toho, že jsem sama, i když mám manžela. Unavená z toho, když dítě natahuje ručičky k tátovi, ale ten, aniž by se přezul, jde do sprchy, mlčky večeří a padne do postele. Zkoušela jsem mluvit, vysvětlovat, že potřebujeme rodinu, ne nekonečný hon za matčiným souhlasem. Ale on jen mávne rukou:
“Vždyť nechodím za ženskými, peníze nosím domů, co víc chceš? Mám skončit v práci?”
Ano, přináší peníze. Ale peníze si můžu vydělat i sama. Co ale nedokážu, je dát dítěti tátu, který je pořád “zavalený” u babičky. Nepotřebuju bankomat. Potřebuju manžela. Partnera. Přítele. Otce pro svého syna.
A tak sedím v tom bytě, mezi hračkami, plenami a věčnou únavou. A cítím se opuštěná. Zapomenutá. Samotná. I když mám na prstě snubní prsten…