Polonahá dívka se na mě dívala shora dolů s provokativním úsměvem. Ten kalendář mě už dlouho vytáčel. Jen můj zesnulý – pardon, bývalý manžel – mohl něco takového pověsit v kuchyni.
„Sbohem, miláčku! Do interiéru se vůbec nehodí.“
Miláček beznadějně zavrtěl nožkou v lakované střevíčku a skončil v odpadkovém koši. Zeď opět zářila původní jemnou zelení, ale lehčí mi nebylo. Letos to zkrátka nevycházelo… Začalo to útěkem manžela a teď to vypadalo, že skončím bez práce. Firma, která už delší dobu balancovala na hraně, se blížila k nevyhnutelnému konci. Mzdu vyplácela čím dál méně… Tak proč chodit do kanceláře? Správně, pro nic. Rozumně jsem zůstala doma a pustila se do generálního úklidu.
Nebylo to moc platné – místo boje se zaschlédnou mastnotou na sporáku jsem se zahleděla do letáku plného reklam na podvodníky nabízející „magické služby“ – od bílých mágů přes vědmy až po jasnovidce. Úplně dole sliboval „nejmocnější senzibilka Viola“ vrátit manžela, zrušit prokletí a změnit život k lepšímu se stoprocentní zárukou. Neměla jsem co na práci (kromě toho úklidu) a zvědavost byla vždy mojí předností – tak jsem, sama sobě u divíc, vytočila to číslo…
***
Vchod do domu byl volně přístupný, žádné domácí telefony ani kódy. Dveře otevřel ošuntělý muž, a když slyšel, že jdu kvůli inzerátu, ukázal mi do předsíně.
„Tam!“ se jen mihl jeho mdlý pozdrav.
„Tam“, v prostě zařízeném pokoji, seděla na pohovce středně stará žena v domácím oblečení. Krk měla omotaný starou šálou.
„Dobrý den, volala jste?“ povídá unaveně. „Tak vy chcete, abych zrušila věnec bezvěnectví…“
„Vždyť jsem se vdala hned po škole. S manželem jsme žili skoro patnáct let.“
Prohlédla si mě malýma očima s bledými řasami. Kde byly ty hluboké, hypnotické oči, co pročítají duši?
„Omlouvám se, spletla jsem si vás s jinou.“ Kýchla.
Do pokoje neomaleně vkročil ten ošuntělý chlap. Bez zájmu o mě prohlásil:
„Lízo, doma není co jíst. Dej peníze, skočím do krámku.“
Nespokojeně se ušklíbla, zvedla se, dlouho šmátrala v nočním stolku a podala mu pár bankovek.
„Tady. Koupíš chleba, špagety a játrovku.“
„A na pivo?“ odsekl muž. „Jinak nejdu.“
Líza-Viola mu přidala další dvěhacky a on se ztratil.
„Promiňte,“ obrátila se znovu ke mně. „Takže chcete manžela zpět?“
Chtěla jsem? Najednou mi došlo, jak moc můj Vít připomíná jejího manžela – akorát vypadal o trochu reprezentativněji a pleš ještě neměl tak rozlehlou. A proč bych vlastně něco takového chtěla?
„Raději ne,“ rozhodla jsem se. „Ale ať aspoň vidí, co ztratil, a sám se vrátí na kolenou.“
„Dobře,“ rychle přikývla. „A co ještě?“
„Ještě chci práci snů – tvůrčí, zajímavou, prestižní a dobře placenou… Jestli takové vůbec existují.“
„Teď se těžko shání práce… Já sama jsem prototyping před lety a pořád nic pořádného,“ povzdychla si.
„Ale vám to vyjde,“ dodala rychle.
V předsíni zabzučel telefon a ozvalo se mumlání. Zjevila se její polovička, tentokrát v jedovatě zelené bundě.
„Volají ti ze školy. Tvůj Petr přilepil třídní knihu vteřinovým lepidlem.“
„Tvůj Petr je stejný jako můj! Běž tam sám, už se nechci ztrapňovat…“
Zůstaly jsme samy. Vypadala trochu zahanbeně.
„Ty děti… Mladší ještě ujde, ale ten starší… Nemáte náhodou známého, co dělá v protidrogové prevenci?“
„Bohužel ne.“
„Tak pokračujme. Co dalšího byste chtěla změnit?“
„A vy opravdu všechno dokážete?“ povídám s lehkým sarkasmem.
Ironii nechápala a klidně odpověděla:
„Stoprocentní záruka.“
„Tak dobře – ať se do mě zamiluje hodný, chytrý, krásný a bohatý muž. Ideálně co nejdřív. A za toho bych se i vdala.“
Senzibilka něco zamumlala, postupně zatlačila tři prsty.
„Ještě chci vypadat skучаsně. Tak na pětadvacet nejvýš.“
Kývla a přidala čtvrtý prst. Očividně pro mě nešetřila.
„Nechcete ještě něco?“
Nápady mi docházely. Teda vlastně…
„Chci si pořídit sibiřskou kočku!“
Líza-Viola sevřela prsty v pěst, zírala do stropu a tiše pohybovala rty. Snad to bylo zaklínadlo, ale spíš jen počítala, protože hned nato řekla:
„To bude dvanáct set padesát korun.“
„A nebudete rušit prokletí?“ zeptala jsem se.
Na chvíli přimhouřila oči.
„Žádné prokletí nemáte. Jen jste měla smůlu.“
„Tak teď budu mít štěstí?“
„Teď budete mít štěstí.“ Nakonec znovu kýchla.
S pocitem, že konám charitu, jsem zaplatila a rozloučila se. Cestou domů jsem se v duchu pesmuzačela, protože ty peníze by se docela hodily.
Zmrzlá a s nohou v ledové kaluži jsem nakonec dorazila domů. Výtah nereagoval, světlo na chodbě nefungovalo a v poštovní schránce byly účty za energie. Rozhodla jsem se dopřát si zbytek kávy – jenže jsem omylem nasmstchala slaný šok místo cukru. Naštvaně jsem nadávala na sůl, správce domu, počasí, neschopné senzibilky a šla si lehnout, než se přihodí další neštěstí.
***
Ráno mě vzbudil telefon. Zpočátku jsem nechápala, že volají z firmy, do které jsem chtěla pracovat už léta. A sám majitel. OSOBNĚ. To bylo lepší než kecat s pištícími sekretářkami a neschopnými personalistami. Mluvil sametovým hlasem.
„Vím, že jste nám poslala životopis už na jaře, ale upřímně – ztratil se v hromadě ostatních. Dnes ráno jsme na”A pak mi došlo, že štěstí není v kouzlech ani ve vnějších změnách, ale v tom, jak se na svět díváme sami.”