V útulném bytě v centru Brna panovalo napjaté ticho, které přerušoval jen vrzání chodítka a dětské hlasy. Zima toho roku byla krutá, ale pro rodinu Aleny a Tomáše se stala opravdovou zkouškou. Jejich tchyně, Božena Vávrová, si v únoru nešťastně uklouzla na zledovatělém chodníku a zlomila nohu. Zlomenina byla komplikovaná, kosti se hojily pomalu, a žena zvyklá na samostatnost se najednou ocitla upoutaná na chodítko. Dokázala ujít jen pár metrů – maximálně na toaletu a zpět, a to s vypětím sil. Tomáš s Alenou bez váhání rozhodli, že ji u sebe nechají. Tomáš převzal cesty k lékařům, Alena veškeré domácí práce: vaření, praní, úklid i péči o tchyni. Málokdo by však čekal, že toto dočasné útočiště přeroste v rodinné drama, které jejich domov rozdělí.
V létě obvykle jezdili do své chaty na Vysočině – prostorné, s velkou zahradou, kde si jejich děti, desetiletý Adam a sedmiletá Adéla, hrály s kamarády, dýchaly čerstvý vzduch a užívaly si volnosti. Toho roku kvůli karanténě odjeli už v květnu a samozřejmě vzali Boženu s sebou. Připravili jí pokoj v přízemí, dali tam televizi, přinesli tablet a stáhli filmy. Když počasí dovolilo, Alena tchyni vyvezla na terasu a přikryla ji dekou. Tomáš ji dál vozil na rehabilitace a nevynechal jedinou lékařskou kontrolu. Vypadalo to, že vše jde podle plánu, ale bouře už byla na cestě.
Božena byla vždycky laskavá žena. S Alenou vycházely, byť nebyly nejlepší kamarádky. Tchyně jim pomáhala: hlídala Adama, když Alena ležela v porodnici s Adélou, vyzvedávala ho ze školky, když měla dcera angínu. Nikdy nepřestala být nápomocná, ale rodina to nikdy nezneužívala – měli chůvu a děti postupně odrostly. Poslední roky se Božena moc nezapojovala, protože našla nový smysl – vnučku Terezku, dceru její mladší dcery, Hany. Holčičce byly čtyři roky a bydlela s matkou kousek od babičky. Jenže ani Hana, ani její rodina se po úrazu Boženy ani nepokusili pomoci. Hana jen vzdychala, stěžovala si, že jí „nikdo nepomáhá” s dítětem, a tvářila se, jak je sama vyčerpaná.
Alena věděla, že tchyně má raději dceru. Božena odkázala Haně byt a když mohla, přihodila jí peníze. Tomášovi podle jejích slov „nic nechybělo” – on sám dobře vydělával, oni s Alenou měli chatu a nevěsta ještě před svatbou vlastnila byt. Hana však podle tchyně „měla těžší život”. Hance se nedařilo nejlépe: Terezka se narodila s dýchacími potížemi, manžel pořádně nepracoval a sama Hana nechtěla z rodičovské dovolené, protože prý dcerka kvůli slabým plicím nemůže do školky. Žila z příležitostných brigád, které sotva stačily, a neustále tahala od matky peníze. Božena, i přes svou zlomeninu, dál hýčkala dceru, jako by byla jediným světlem v jejím životě.
Alena s Hanou nikdy nevycházely. Tomáš s ní také téměř nekomunikoval – jejich cesty se rozešly už dávno. Když tedy jednoho rána Hana s rozzářeným úsměvem a Terezkou za ruku stála na prahu chaty, Alena s Tomášem ztuhli překvapením. „Máma nás pozvala!” oznámila Hana, jako by to bylo naprosto přirozené. Božena, sedíc v křesle, jen přikývla a vyhýbala se očím nevěsty. Hana s dcerou se okamžitě zabydlely a nastal chaos. Terezka, neposedná a rozmazlená, pobíhala všude: vlétla do pokoje Adama a Adély, vylila šťávu na jejich notebook, rozbila nabíječku a rozházela hračky. Alena se snažila holčičku usměrnit, ale Hana jen mávla rukou: „Je to dítě, co po ní chceš?”
Napětí rostlo. Jednoho večera se Hana s Tomášem dostali do hádky kvůli staré křivdě – kvůli nadV tu chvíli Božena konečně pochopila, že její nekonečná oběť pro jednu dceru zničila vztah s tou druhou a rozvrátila celou rodinu.