„Rodina hladoví a ty kupuješ byty!“ křičela matka.
„Aleně a Janě dám po dvoupokojáku, ale Martinovi trojku. Slíbil přece, že se o nás ve stáří postará,“ pronesl Jiří Černý, zatímco za oknem tiše padal sníh.
Irena Nováková mlčky přikývla a listovala starým fotoalbem. Ze zažloutlých fotek se na ni usmívaly děti – Alenka s mašlemi, Martin v roztrhaných džínách a malá Jana, celá od písku na pískovišti.
Jiří přisedl, položil dlaň na její ruku a řekl: „Je to spravedlivé. Podle svědomí.“
Nevěděli, že to bude jejich poslední rozhovor. O týden později Jiří Černý tiše odešel ve spánku. Prostě se neprobudil.
Alena se o otcově smrti dozvěděla, když spěchala do práce. Matka jí zavolala s pláčem v hlase:
„Alenko… Táta už není…“
Všechno jako by se zastavilo. Jak to není? Vždyť nedávno slavili jeho narozeniny…
Na pohřbu Alena držela pohromadě. Pomáhala matce, objímala Janu, snažila se vzpamatovat Martina, který se potácel s prázdným pohledem. Po pohřbu vzala vše na sebe – nákupy, účty, návštěvy u matky.
„Martine, jak dlouho ještě budeš ležet? Je ti pětadvacet!“ nevydržela Alena.
„Nech mě. Neuč mě žít,“ bručel bratr.
„Máma žije jen z důchodu! Jana studuje. A ty?“
„To je moje věc,“ odvrátil se ke zdi.
Matka mlčela. Pro ni byl Martin pořád jen „kluk“.
Po půl roce Irena Nováková nečekaně zavolala Alenu k rozhovoru.
„Martin má problémy… Zadlužil se. Rozhodla jsem se prodat byty… oba.“
„Jaké byty?! Táta je šetřil pro mě a Janu!“
„A co? Jsou na mě přepsané. Vdáš se, manžel ti pomůže. A Martin se brzy ožení.“
„Mami… myslíš to vážně?“
„Rozhodnutí je hotové,“ odsekla matka.
Alena odešla do nikam. Déšť, kaluže, listí… Sedla si na lavičku. Kamarádka Petra ji na čas ubytovala. Alena žila s krabicemi, skládala doklady na hypotéku, poslouchala, jak sousedovic kočky škrábou nebo jak ve tři ráno skřípe výtah.
Mezitím matka volala:
„Martin nemá práci. Nemají co jíst. Pomoz.“
„jen nemůžu! Mám hypotéku, mami!“
„Kupuješ byty a rodina hladoví?!“ vykřikla matka.
Jednou přišla Jana. Uplakaná.
„Máma chce, abych přestala studovat a šla pracovat. To nemůžu.“
„Přestěhuj se ke mně,“ řekla Alena.
Pronajaly si garsonku. Jana dodělala. Později se vdala. Muž z dobré rodiny. Žijí spolu, šťastně.
Matka na svatbu nepřišla.
Pak znovu začaly telefonáty:
„Martin bude mít dítě. Je jim těžko. Důchod mu dám, můžu se k tobě nastěhovat?“
„Ne, mami. Už do toho nejdu.“
„Takže matku na ulici?!“ křičela.
Alena si změnila číslo. Nové dala jen Janě.
Měsíce plynuly. Alena vyřídila hypotéku, pořídila si zrzavou kočku. Život se srovnal. Jana volala, chodila na návštěvy. Pak přišla novinka:
„Jsem těhotná!“
Brzy se narodil chlapec – pojmenovali ho Jiří, po otci.
Jednou Alena dostala dopis. Rukopis – matčin.
„Odpusť mi… Mýlila jsem se. Vítek pracuje. Mám vnučku. A ty jsi měla pravdu. Všechny děti se mají milovat stejně.“
Alena utřela slzy. Pak usedla ke stolu.
„Napíšu jí,“ řekla Janě. „Ať ví, že nelituji.“