Vždycky jsem si myslela, že čím víc kořenů rodina má, tím je strom pevnější. Příbuzní, i když noví, i když ne vždy blízcí, jsou přece lidé, které osud svedl dohromady. S manželem jsme se snažili udržovat vztahy se všemi – jak s rodiči zetě, tak s těmi vzdálenějšími. Zvlášť potom, co se naše starší dcera Adéla vdala. Děti prostě spojují. Měli jsme radost, že jí padl do oka dobrý chlapík – Honza. Zdánlivě klidný, s charakterem, ale ne hrubý. Zatím bydlí v pronajatém bytě v Brně a my jim pomáháme našetřit na vlastní. Není to jednoduché, ale aspoň nějak. I nám všechno nespadlo z nebe.
S Honzovou matkou, Alenou Jaroslavovnou, jsme si nejdřív rozuměly docela dobře. Bydlí v Ostravě, daleko od nás, takže komunikace probíhala hlavně po telefonu, občasnemluvné návštěvy. Mluvily jsme spolu slušně, jako rovná s rovným, všechno vypadalo v pořádku. Ale blíž k Vánocům se něco zlomilo. A nebylo to z naší strany.
Těsně před svátky jsem Adéle zavolala – jen tak, z dobrého srdce:
„Holčičko, ahoj! Už jste s Honzou vymysleli, kam letos na Silvestra?“
„Mami, no ještě nejsme rozhodnutí…“
„Tak přijďte k nám! Dům máme velký, pokojů dost, hosty milujeme, táta už pověsil na dvůr světýlka. Stromeček stojí, karaoke připraveno. A pozvi taky Alenu Jaroslavovnu – táta ji může vyzvednout a pak odvézt. Ať u nás stráví svátky, vždyť co by dělala sama?“
Adéla řekla, že to probere s manželem a zavolá zpátky. Večer mi označila, že přijedou, ale jeho matka – ne. Prý buď k přátelům, nebo zůstane doma. Má prý tradici – tichý Silvestr, bez hluku. Bylo mi to líto. Copak je tak těžké strávit jeden rok s dětmi, být v kruhu nové rodiny? Vždyť jsem nenabízela nic zlého – jen dobrý úmysl. Rozhodla jsem se zavolat tchyni osobně.
„Alenko, no tak co? Sedět doma sama – to je smutné! Přijeď k nám, vážně, budeš host, připravím ti vlastní pokoj, můžeš vzít i přátele, jestli chceš. A my – grilovačka na dvoře, ohňostroj, písničky. Bude to veselé, po domácku!“
Ale ona jen líně mávala rukou:
„Nevím. Posledních deset let jsem vždycky s kamarády. Jestli mě pozvou, půjdu. Když ne, tak televize, deka a spát… S věkem, víš, hluk už není radost.“
Netlačila jsem na ni. Říkala jsem si: „No dobře, třeba se jí nechce.“ Ale hned druhý den mi volala Adéla. Hlas měla zmatený, téměř brečela:
„Mami, tchyně se urazila… Říkala, že jsme ji zradili. Že já ‚odvádím syna od matky‘, že měl slavit Silvestra s ní. Nabídla, ať přijedeme k ní – do jejího dvoupokojového bytu… Chápeš?“
Zůstala jsem jako opařená. Tak my jsme zrádci, protože jsme pozvali děti do prostorného domu, kde je místa dost pro všechny? U nás je pět volných pokojů, velká hala, kuchyň, dvůr, kde se dá rozdělat oheň, opéct maso, hrát si a bavit se. A u ní – těsná „dvojka“, kde se, promiň, vejdou maximálně dva hosté, a to s obtížemi. I kdybychom se tam namačkali – co dál? Hodinu a půl sedět, dívat se na „Silvestra na Barrandově“ a pak honem do aut? Ale Silvestr je přece o pohodě, o zábavě, o spojení.
A nakonec dětem řekla tohle, přímo do očí:
„Když já už teď nemám rodinu, půjdu za kamarády.“
A ještě dodala, že od ní teď nemají čekat žádnou pomoc s bydlením. Peníze prý nejsou.
S manželem jsme na sebe pohlédli. On jenom odfrkl:
„A to je dobře. My na to stejně nespoléháme.“
Víte, v životě jsou vždycky lidi, kteří se urazí, i když je jen pozvete v dobré víře. Protože pro ně je laskavost slabost a každý nesouhlas s jejich plány zrada. Alena Jaroslavovna přesně taková byla. Sama odešla, sama se urazila, sama práskla dveřmi. Kdybych řekla, že nám to není líto, lhala bych. Je nám líto, že člověk, který mohl být blízký, si vybral samotu a výčitky. Ale, jak se říká, přežijeme.
A děti – oslaví Silvestra s těmi, kdo je mají rádi. Ne s těmi, kdo je dusí pocitem viny.